Miniatury: O andělech

27 prosince, 2021
19:23

O andělech

Padá první těžký sníh. Na ulici před školou TGM se pracuje. Klečí tam čtveřice chlapíků. Vybírají z hromady dlažební kostky, každou potěžkají, někdy si s ní i pohodí a zatlačí ji trochu do písku k už seřazeným ostatním kostkám, aby doplnila prostou mozaiku budoucí dlažby. Když se na ně dívám, bolí mě z představy, že bych tam klečel místo nich, kolena. Kladívka ťukají, zvoní a silnice i chodníky se pomalu a nenápadně vyplňují, posunují se dál a dál. Tu zaslechnu nápěv. Jeden z dlaždičů, ten nejbližší si cosi prozpěvuje.

Míjím jej a scházím okolo Komerční banky dolů do parku, kde na zeď nastříkal sprejer obrázek sovy. Nejvíce si vyhrál s okem. Sněhové vločky jím propadají jak terčem. Je tu ticho, dávno už za mnou dozněla dlaždičova písnička. O čem byla? To nevím, ale vyjadřovala cosi o trpělivé rytmické práci, o údělu člověka a také o andělu, který mě poučil ve chvíli mého smutku.

***

Ještě za ranního šera na Štěpána jdu liduprázdným Vimperkem na nádraží. Všude leží nový sníh, který začal padat do štědré noci. Svítá, zatažená obloha je pokrytá modrými mraky. Ani na nádraží nikdo není. Stojím na zastávce trochu jako zoufalec, smutek se mě už měsíce nechce pustit a o vánocích ještě přitlačil.

Tu u mě zastavilo auto. Vystoupili z něj tři chlapíci v reflexních vestách, dva při těle a jeden štíhlý. Ten štíhlý dostává do ruky kbelík z umělé hmoty se solí. Odchází po nástupišti na druhou stranu nádraží.

„Co chtěl?“ ptá se jeden ze zbývající dvojice.

„Vozík s kolečky. Ten si bude muset koupit.“

Dva břicháči začínají lopatkou rozhazovat sůl na prostranství před trafikou. Chci jim uhnout, aby mohli posypat i prostor před zastávkou.

„V klidu, zůstaňte tady,“ napomíná mě jeden z mužů. „Užívejte klidu. Nechcete nějaký dárek? Bonbóny?“

Směju se z rozpaků. Ale kdo ví, jak moje tvář přitom vypadá.

„Jste v pořádku?“ ptá se mě ten muž vzápětí. Skoro se leknu. Co o mně může vědět?

„No, nejsem,“ přiznávám na půl úst, ale už během té odpovědi cítím, že neříkám zcela pravdu a že už se zase opakuju. Nějak jsem si zvykl odpovídat tímto způsobem. A ještě něco cítím: Blízkost andělského navštívení. Když jsem přicházel na nádraží, bál jsem se samoty. A najednou sám nejsem.

Přijíždí autobus. Došlo mi, že jsem si zapomněl roušku. Omlouvám se řidiči, ten jen mávne rukou, že to nemám řešit a hned se se mnou dává do řeči, ptá se, kam jedu a tvrdí, že vůbec netušil, jestli někoho na Zadov poveze. Cítím z jeho hlasu, že má opravdu radost, že nejede naprázdno.

***

Stoupám na churáňovskou stanici s batohem na zádech, mám v něm jídlo na čtyři dny. V mých šlépějích nese můj zeť Fanda dvacetikilový pytel se semínky pro ptáčky.

„Už na tebe čekají,“ vítá mě kolega Jarda. A skutečně slyším švitoření sýkorek, které posedávají v jalovci u plotu, kde mají své stanoviště. Sotva doplním zásoby, obklopí krmítko spousta opeřenců, malých ptačích andílků.

Text Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka 2021

1. Silentio
2. Ohnuté břízky
3. Čandra
4. Stín túje se blíží
5. Klaperl
6. Na Vaydě
7. Schätzenwald
8. Sen o kapli Zmrtvýchvstání
9. Velikonoční mříže na Šumavě
10. Tmajemství
11. Bílé pírko
12. Březová voda
13. Černá strž
14. Vítr potěžkává přeháňku
15. Sklo
16. Velký Kokrháč
17. Usedavý svit večera