Miniatury: Usedavý svit večera

24 října, 2021
11:00

Usedavý svit večera

(vichr, 21. 10. 2021)

Divoký ranní vítr k večeru zvolnil. Na zemi zůstaly ležet klacky a větve, na Zhůří se vytvořily zlaté závěje březového listí a nad Roklany a Poledníkem se hrbila hradba orografických mračen, z nichž se odtrhávaly cáry a rychle pluly k východu. Občas přeletěl po louce jejich stín a dýchl na mě chladem. Buky v těch poryvech o svoji nádheru přišly, šum listí vyměnily za ponurý hukot holých větví. Není divu, na Churáňově jsme naměřili nárazy větru přes 24 metrů za sekundu.

Vracím se ze Zhůří po Danielce ke Třem jedlím. Poslední narudlé paprsky se dotýkají už jen špiček smrků, přesto místy slunce probliklo i nizounko mezi kmeny, jako by vyvřelo zpod země. Zbarvilo rudými cákanci některé kmeny v nitru lesa, a jak jdu dál, opět mizí. A tak si říkám: Teď jsem naposledy spatřil slunce tohoto dne. A přesto ještě o kousek dál prosvitne znovu, sevřené zástupem kmenů, bolavé jak okno, kde už mě nikdo nečeká. A tak se s ním loučím ještě jednou, kynu mu na pozdrav, zvedám palec a tohle vše se opakuje ještě několikrát. Až když odbočuju na severovýchod do závětří, vím, že už nadchází čas definitivního loučení.

Les ztichl a vede mě přímou cestou k Matesu. Průsekem začíná stoupat modravý soumračný pruh, stín Země se již zapisuje nad obzor. A pak pokračuju ještě níž. Údolí se tam hluboko zařízlo, svah je prudký, kolena se nepříjemně ozývají. Šum Losenice jako by mi zvučel zpod nohou. Má podivné kovové zbarvení. Sestupuju přímo do něj. Na mostku, který se už rozpadá a člověk jej musí přejít po I profilu, dvakrát zavrávorám a propadám se mezi prohnilé klády. A tady, kde už zhoustl soumrak, jsem vstoupil do chvatu stovek poletujících můrek. Zřejmě to jsou motýlci píďalky podzimní, čili vlnopásníka ovocného (Operophtera brumata). Nesou v sobě zbytky světla dne.

Plné neklidu, v neustálém třepetání, připomínají ty můrky ženy v prostém šatu, které se starostlivě rozběhly za nákupy. Ty, které se ocitly trochu výše, odnáší jemný průvan okolo kmenů a nad mechem porostlou lesní pěšinu. Podrost smrčiny se proměnil v ještě neosvětlené město, které setrvá ve vnitřním pokoji a v očekávání útulného večera. Přes chvat těch hospodyněk tu vládne vlídná atmosféra. Každá z těch žen má svůj úkol, který ji pošeptal temnící les. Vše je naplněno tichem, ani ptáček se neozve. Opouštím dost nerad ta místa, kde jsem ucítil vůni domova. Představuju si můrku, svoji jedinečnou lásku, která, až vše obstará, přijde ke mně domů.

Stoupám nad churáňovské louky. A tam polohlasně vykřiknu jak slovenský básník František Švantner: Fííí! Měsíc. Právě vychází daleko nad vnitrozemím, připomíná tlačítko od jaderných zbraní, které stiskl zakrvácený palec. Je trochu zploštělý jak nafouklý balónek stlačený neviditelným prostředníkem a palcem. Zastavil jsem a kochám se tou velebností. Měsíc přece zná tajná přání toho, kdo přišel o domov. A na jihovýchodě vzplála Venuše, Večernice, plná síly a energie, ostrá jak jehla. Nad soumračným portálem zvala k noční bohoslužbě.

Text a foto Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka 2021

1. Silentio
2. Ohnuté břízky
3. Čandra
4. Stín túje se blíží
5. Klaperl
6. Na Vaydě
7. Schätzenwald
8. Sen o kapli Zmrtvýchvstání
9. Velikonoční mříže na Šumavě
10. Tmajemství
11. Bílé pírko
12. Březová voda
13. Černá strž
14. Vítr potěžkává přeháňku
15. Sklo
16. Velký Kokrháč