Miniatury: Sklo

6 června, 2021
16:00

Sklo

Dopoledne jsem si užil vnoučata, obešel jsem s nimi trojí hřiště, pískoviště, houpačky a kolotoče, seděl jsem na lavičce a vida:

Deštivý květen –

lavičkou prorůstají

kopřivy.

Odpoledne jdu do nemocnice na návštěvu. Cestu mi nečekaně zkřížil Honza s vnoučaty Beníkem a Jindrou. Nabídl mi, že mě s dětmi doprovodí, aby se maminka potěšila s pravnoučaty. Volám sestře, odpovídá mi, že nemá instrukce a že se nemůže dovolat vrchní sestře, nakonec připustí, že bych maminku mohl přivézt ke skleněným dveřím, aby se na ně mohla podívat alespoň skrze to sklo.

Tlačím maminku na vozíku ke vchodu. Kolikrát mě prosila, aby mohla vidět maličké, konečně tedy na ně hledí jak na němý film. Připomenu si ptáky, kteří několikrát v letu vrazili do skla velkých oken na verandě naší meteorologické stanice. Někteří přežili, jiní ne. Jak nás neviditelná překážka může zmást. Sklo je čiré, nebrání výhledu a přece.

Jde kolem jeden z pracovníků nemocnice.

„Přišlo-li na návštěvu pravnouče, je třeba otevřít dveře,“ tvrdí a dodává nám, zkroušeným pocitem viny, odvahu.

***

Ve vimperském kostele probíhá adorace. Hodina relativního ticha mi přijde vhod, nebýt horlivých věřících, kteří se předvádějí, do jakých krásných slov dokážou obléknout své myšlenky.

Jedna žena se modlí: „Ty jsi světlo. Chvála tobě, Pane.“

Odpovídám v duchu: „Ty jsi temnota. Chvála tobě, Pane.“

I tady vidím před sebou sklo. Průhledná tabule stojí mezi mnou a svatostánkem, je ukotvená v linii vedoucí podél stojanu mikrofonu vzhůru k navazujícím sloupům oltáře. Je dokonale průsvitná, takřka nepostřehnutelná, nijak mé vidění nedeformuje, a přece zůstává překážkou.

***

Kousek za Volyní jdeme na lov krystalů křemene. Jsme čtyři, Míra, nadšený šutrolog a Beníkův děda z druhé strany, syn Olda, vnuk Beník a já. Stoupáme podél brázd pole vzhůru k lesu, na jehož okraji svítí několik bříz. Z hlíny vykukuje klíčící kukuřice. Pod nohama se nám objevují bílé kamínky, některé z nich jsou zbarvené dorůžova, jiné zase průsvitné jak sklo. Tu a tam se objeví krystal, často bohužel rozbitý zemědělskými stroji.

„Nejlépe se sbírá po dešti,“ říká Míra. „Voda kameny omyje, hned jsou vidět.“ Daleko, až u lesa se na jednom místě shlukuje pět či více krkavců. Co tam nalezli? My se k našim nálezům jen shýbáme. Zatím se zatahuje a blíží se k nám dešťová přeháňka, zahaluje svým závojem vzdálené hory, aleje a lesy a jiná pole. První kapky dopadají mezi nás.

„Na mě prší,“ hlásí Beník.

„Na mě taky!“ odpovídám nadšeně.

„Hlavně babičce neříkej, že ti byla zima,“navléká Míra Beníka do svého velikého zeleného svetru.

Hněď pole tmavne, řídká zelená barva rašící kukuřice v řádcích šťavnatí, leskne se. Spousty krůpějí dopadají neslyšně do hlíny, omývají skryté drúzy, jak by z těch srostlin věží stahovaly opony, poblíž padají rychleji, v dáli jemněji, hustěji a pomaleji. Rodí se drapérie prostoru v dešti či ve zvlněném poli? Kdosi roztříštil tolik skleněných tabulí spuštěných z mračen až k zemi, střípky zněžněly v krůpěje, kraj se jimi rozvírá jako se modlitbou rozšiřuje svatyně. A vše je ve svém snášení se nadnášeno, jak píše svatý Jan od Kříže o duši v Boží náruči: „A tak třebaže kráčí krokem Božím, nepociťuje chůzi.“

Stále ještě jdeme polem, náhle mokrá hlína se nám lepí na boty a jak nadále hledáme krystaly, prší nám na zátylky.

Text a foto : Roman Szpuk