Miniatury: Vítr potěžkává přeháňku

22 května, 2021
10:00

Vítr potěžkává přeháňku

(Šumavák v Jizerkách)

Vítr potěžkává přeháňku, vhání mi do tváře krůpěje. Dolétají ke mně z okrového pásu, od něhož se nad obzorem odchlípila jednolitá šedomodrá obloha. Nízké paprsky tam tudy sestupují do podhůří, za nímž se zvedá dým z tepelné elektrárny ležící na hranici Polska a Saska, kouř ovroubený žárem večera.

Stojím na skále Jizery, vítr tiše hučí a kapky mi smáčejí bundu. Stoupání na vrchol mě zahřálo a tak si ještě pár minut užívám pod až příliš letní bundou nastřádaného tepla. Cesta vedla ještě takřka souvislou sněhovou pokrývkou, zpod které vytékala spousta vody. Celou stráň protkával nespočet vodních hádků spěchajících k hučící Bílé Smědé. Však toto povodí je jedno z nejbohatších v zemi. Mezi kameny ve stezce se mi hrnula naproti divá bystřina, proud místy uhlazoval dlouhá stébla loňské trávy, omýval jizerskohorskou žulu s růžovými hrudkami živce, jinde vystřikoval a šplouchal v průlinách a stupních.

Tady nahoře už tolik sněhu nezbylo. Za to cestičky jsou plné černého bahna. Sluneční paprsky přeskakují nižší hory a nezadržitelně se ke mně blíží. Teď už se protáhly podél lesnatého hřbetu mezi mnou a hřebenem Ještědu v dáli. Tu ozářilo svým bronzem i lesy napravo od přehrady Souš. A tam se kdesi v údolí zjevila kratičká spodní část duhy. Připomíná sloup zaniklého chrámu, který si ještě ponechal svoji posvátnou moc. Vzpomněl jsem si, jak se mě kdosi ptal, kde byl ukotven Jákobův žebřík, po němž vystupovali a sestupovali andělé. Zda v zemi či v nebi?

Klubíčko mi vyprávělo o dávném inzerátu z Mladé fronty. Chlapec tam hledal dívku, která se umí dívat dešti do očí. I já se dívám dešti do očí a déšť hledí do očí mně. Ale teď už ustává a obloha se čistí. U nohou mi vře voda v několika obřích mísách. Kdo je sem nahoru vynesl? Nevznikají snad podobné obří hrnce u nás na Šumavě v korytě Křemelné či Vydry? Tady na skále okolo mne proudí jen vzduch.

***

V noci nás bude krýt přístřešek, převislá střecha boudy, pod kterou se nám nabízejí nádherně rovná prkna. Strávíme tak noc na přepychové podlaze a navíc je tu sucho. Sundávám si mokré ponožky, které se mi zařízly do opuchlých nohou. Nechápu, jak jsem k té oteklině přišel. Že by očkování proti kovidu? Během aplikace vakcíny nás varovali před trombózou. Instinkt mi velí nahrabat si ze staré závěje sníh, nasypat ho na rozprostřený kapesník, obalit si jím holeň a stáhnout obinadlem. Brrr, to je zima, za chvíli ztrácím v noze cit, tak si tento drsný ledový obklad před spaním sundávám. Ještě dlouho cítím na noze i ve spacáku ledový dech odcházející zimy.

Noc nastupuje svoji službu. Ale já nemohu zabrat. Dívám se, jak se pozvolna stmívá. V polovině května si už dává utišující temnota na čas, stále je naděje, že mi ze soumraku ještě naposledy svitne. V noci se průvan prohání mezi vrcholovými skalami, přivádí s sebou mlhu, ze střechy kape, vše navlhá, ale vlezl jsem i se spacákem do žďáráku a je mi teplo, navíc i Corliss vzala zavděk naším živočišným teplem, lehla si na naše nohy a hřeje nás. Teplota klesla pod 3 °C. Noční mlha ve skalách protahuje nitky kapének vráskami kamene, čistí je, ty vrypy času, trhá se o hrubá zrna žuly. Černá hladina jezírek skrytých v trsech trav se jistě chvěje, vysílá tajuplné zprávy, které zachycuje síť mračen.

***

Ráno Corliss štěká jak bláznivá, to někdo vystupuje na skálu. Překonávám nechuť vylézt ze zahřátého spacáku a vystupuju za ním. Je to místní fotograf. Když mu říkám, že jsem ze Šumavy, hned se podivuje: „Taková dálka. Tam dole jsem byl jen jednou v životě.“

„Vidíte. A já spím na Jizeře už potřetí.“

„Byl jsem tu už ve tři čtvrtě na pět,“ říká mi fotograf. „Všechno okolo zmizelo v mlze, jen skála z ní vyčuhovala.“

Tak to jsem zaspal. Teď už slunce svítí, i když zatím jen nizounko nad obzorem. Táhlé vrcholky na severovýchodě pokryl oslnivý mlžný přehoz z té nejjemnější tkaniny. Slunce ji rozhodilo po balvanech hor, slunce, děvče toulavé. Ale jen o málo výš se mlha zvedá do roztrhaných kup, které zpětný vítr žene do střihu proti vyšším altokumulům cimbuřovitého tvaru, přímo před tvář krále Jizerských hor Smrku. Z mlh se noří vrchol Bukovce, za nímž se v dáli vykresluje hřeben Krkonoš, bouda na Szrenici a bílé srázy Sněžných jam. Za Ještědem mé oko rozeznává Ralsko a v oparu slabounce i Vlhošť.

Klubíčko připravuje na vařiči kávu. Upíjím tu svoji na slunci, abych se trochu zahřál. Kousek ode mě, ve stínu smrkové houně, se blýská krůpěj jak náušnice, hází barevné odlesky jako šperk. Jako by jím dala žena znamení: Zapomněla jsem ho tu. Přineseš mi ho, milý?

Sestupujeme ke Smědavě. Divoké tání se během chladné noci trochu utišilo jako pláč dítěte. Neteče tolik vody, jen pod jedním kamenem uprostřed cesty se točí ostrůvek z pěny, kruhový stůl pro rytíře, ciferník bez čísel a rafií. Padlý suchý kmen, který se zlomil o balvan, připomíná páteř dávno již vyhynulého ohromného ještěra.

***

Dopoledne stojíme pod vodopádem na Černém potoce. Proud vody obtéká obří balvan zleva i zprava. Přecházím po kamenech co nejblíže. Vodopád chladně a vlhce vydechuje. Mezi balvany žene se vodní prach. Stačí se sklonit, nastavit dlaň, za chvíli je mokrá. Sestupuju do ledového proudu, abych ochladil oteklé nohy. Probíjejí se jimi hejna ledových ryb. V křeči vzpomínám na tisíce kilometrů, které jsem zbůhdarma nachodil. Děkuju svým nohám. Je krásné potulovat se zbůhdarma, tedy zadarmo, jen tak, před tváří Nejvyššího.

Vracíme se zpět do Bílého Potoka. Teprve teď si všímám, kolik bukových semenáčků se všude vyrojilo. Někde na sobě první kořínek nese ještě bukvici, ze které se lístky teprve derou ven jako slepená křídla motýla nacházejícího si cestu z kukly. Je mi jedno, že se ušpiním, lehám si k semenáčkům na zem, dívám se na tu vůli k životu. Všechna ta stromová novorozeňátka s úžasem naslouchají hukotu divokého potoka. Je to ten první sluchový vjem, který mají. Když pak z toho místa odcházím, po sto metrech si všimnu, že mi někde vypadl mobil. Vracím se k vodopádům, nejistý, mohl mi vypadnout někde mezi kameny, zůstat ve škvíře nebo ve vodě. Ne, leží uprostřed cesty, tam, kde jsem obdivoval semenáčky.

Večer se schyluje k dešti. Mizíme v lese a stavíme si stan. To už leje jak z konve. Než jsme s tím hotovi, lepí se mi mokrá bunda na tričko. Ale ve stanu je útulně. Dokonce ani Corliss nechce běhat po lese. Stočí se na spacáku do klubíčka a přivírá oči. Kapky buší do naší provizorní střechy. Stmívá se. V posledních paprscích čtu Klubíčku verše Ladislava Puršla z knihy Mločí mapa. Pak si beru na četbu čelovku. Na obálce té básnické sbírky je obrázek od Aléna Diviše Sbohem, slunce, musím zemřít. Jak on to dělával, když škrábal své bledé vize do zdi vězení, tak já si kreslím nehtem na oteklé noze. Obrysy zůstávají v opuchlině na okamžik znatelné.

***

S Ladislavem Puršlem nás spojuje zápal pro poezii Dorotky Žurkové. Dorotka si v sedmadvaceti letech vzala život. „Až mi hruď sluncem a jarem pukne / nebudeš při tom. / Nevadí. Rozletím se,“ napsala Ladislavovi ve své básni Dubnování. A v jeho verších pokračuje: „Měl jsi pravdu, / když se ti zdálo, že to udělám. / A měla jsem pravdu: / Nebyl jsi přitom.“ Jak usínáme, doznívají v nás další Ladislavovy básně: „Nemám už nohy, / říká mi ve tmě, / nemám je na ten / jeden krok zpátky.“ A na závěr: „Polknout, rovně ulehnout, / jak se to dělá. / Přežehnat se, nadechnout / a odejít z těla.“

Déšť ropotá stále drobněji, až v noci se vrací se silnější intenzitou a pak k ránu se ještě naposledy naplno rozbubnuje. Čekáme, až utichne. Po stanu lezou plži jak mračna vábená žlutí nezdravé oblohy. Vstáváme do promáčené bučiny, která na nás všudy střásá své krůpěje. V hlubokém dešti sklonily větve své čerstvé a svěží listy, voda pění v kůře. Když odjíždíme, šplhají cáry mlh skalami Frýdlantského Cimbuří a Poledních Kamenů.

Text a foto Roman Szpuk

Popisky k fotkám:

1) Večerní pohled v Ještědu.
2) Slunce se prodírá k poslednímu večernímu zášlehu. Vlevo Holubník.
3) Duha v údolí
4) V ranním slunci na Jizeře
5) Pohled přes Bukovec na Krkonoše
6) Otáčející se ostrov bublinek
7) Cesta na Jizeru
8) Bílá Smědá
9) Vodopád Černého potoka
10) Semenáček buku