Vítr potěžkává přeháňku
(Šumavák v Jizerkách)
Vítr potěžkává přeháňku, vhání mi do tváře krůpěje. Dolétají ke mně z okrového pásu, od něhož se nad obzorem odchlípila jednolitá šedomodrá obloha. Nízké paprsky tam tudy sestupují do podhůří, za nímž se zvedá dým z tepelné elektrárny ležící na hranici Polska a Saska, kouř ovroubený žárem večera.
Stojím na skále Jizery, vítr tiše hučí a kapky mi smáčejí bundu. Stoupání na vrchol mě zahřálo a tak si ještě pár minut užívám pod až příliš letní bundou nastřádaného tepla. Cesta vedla ještě takřka souvislou sněhovou pokrývkou, zpod které vytékala spousta vody. Celou stráň protkával nespočet vodních hádků spěchajících k hučící Bílé Smědé. Však toto povodí je jedno z nejbohatších v zemi. Mezi kameny ve stezce se mi hrnula naproti divá bystřina, proud místy uhlazoval dlouhá stébla loňské trávy, omýval jizerskohorskou žulu s růžovými hrudkami živce, jinde vystřikoval a šplouchal v průlinách a stupních.
Tady nahoře už tolik sněhu nezbylo. Za to cestičky jsou plné černého bahna. Sluneční paprsky přeskakují nižší hory a nezadržitelně se ke mně blíží. Teď už se protáhly podél lesnatého hřbetu mezi mnou a hřebenem Ještědu v dáli. Tu ozářilo svým bronzem i lesy napravo od přehrady Souš. A tam se kdesi v údolí zjevila kratičká spodní část duhy. Připomíná sloup zaniklého chrámu, který si ještě ponechal svoji posvátnou moc. Vzpomněl jsem si, jak se mě kdosi ptal, kde byl ukotven Jákobův žebřík, po němž vystupovali a sestupovali andělé. Zda v zemi či v nebi?
Klubíčko mi vyprávělo o dávném inzerátu z Mladé fronty. Chlapec tam hledal dívku, která se umí dívat dešti do očí. I já se dívám dešti do očí a déšť hledí do očí mně. Ale teď už ustává a obloha se čistí. U nohou mi vře voda v několika obřích mísách. Kdo je sem nahoru vynesl? Nevznikají snad podobné obří hrnce u nás na Šumavě v korytě Křemelné či Vydry? Tady na skále okolo mne proudí jen vzduch.
***
V noci nás bude krýt přístřešek, převislá střecha boudy, pod kterou se nám nabízejí nádherně rovná prkna. Strávíme tak noc na přepychové podlaze a navíc je tu sucho. Sundávám si mokré ponožky, které se mi zařízly do opuchlých nohou. Nechápu, jak jsem k té oteklině přišel. Že by očkování proti kovidu? Během aplikace vakcíny nás varovali před trombózou. Instinkt mi velí nahrabat si ze staré závěje sníh, nasypat ho na rozprostřený kapesník, obalit si jím holeň a stáhnout obinadlem. Brrr, to je zima, za chvíli ztrácím v noze cit, tak si tento drsný ledový obklad před spaním sundávám. Ještě dlouho cítím na noze i ve spacáku ledový dech odcházející zimy.
Noc nastupuje svoji službu. Ale já nemohu zabrat. Dívám se, jak se pozvolna stmívá. V polovině května si už dává utišující temnota na čas, stále je naděje, že mi ze soumraku ještě naposledy svitne. V noci se průvan prohání mezi vrcholovými skalami, přivádí s sebou mlhu, ze střechy kape, vše navlhá, ale vlezl jsem i se spacákem do žďáráku a je mi teplo, navíc i Corliss vzala zavděk naším živočišným teplem, lehla si na naše nohy a hřeje nás. Teplota klesla pod 3 °C. Noční mlha ve skalách protahuje nitky kapének vráskami kamene, čistí je, ty vrypy času, trhá se o hrubá zrna žuly. Černá hladina jezírek skrytých v trsech trav se jistě chvěje, vysílá tajuplné zprávy, které zachycuje síť mračen.
***
Ráno Corliss štěká jak bláznivá, to někdo vystupuje na skálu. Překonávám nechuť vylézt ze zahřátého spacáku a vystupuju za ním. Je to místní fotograf. Když mu říkám, že jsem ze Šumavy, hned se podivuje: „Taková dálka. Tam dole jsem byl jen jednou v životě.“
„Vidíte. A já spím na Jizeře už potřetí.“
„Byl jsem tu už ve tři čtvrtě na pět,“ říká mi fotograf. „Všechno okolo zmizelo v mlze, jen skála z ní vyčuhovala.“
Tak to jsem zaspal. Teď už slunce svítí, i když zatím jen nizounko nad obzorem. Táhlé vrcholky na severovýchodě pokryl oslnivý mlžný přehoz z té nejjemnější tkaniny. Slunce ji rozhodilo po balvanech hor, slunce, děvče toulavé. Ale jen o málo výš se mlha zvedá do roztrhaných kup, které zpětný vítr žene do střihu proti vyšším altokumulům cimbuřovitého tvaru, přímo před tvář krále Jizerských hor Smrku. Z mlh se noří vrchol Bukovce, za nímž se v dáli vykresluje hřeben Krkonoš, bouda na Szrenici a bílé srázy Sněžných jam. Za Ještědem mé oko rozeznává Ralsko a v oparu slabounce i Vlhošť.
Klubíčko připravuje na vařiči kávu. Upíjím tu svoji na slunci, abych se trochu zahřál. Kousek ode mě, ve stínu smrkové houně, se blýská krůpěj jak náušnice, hází barevné odlesky jako šperk. Jako by jím dala žena znamení: Zapomněla jsem ho tu. Přineseš mi ho, milý?
Sestupujeme ke Smědavě. Divoké tání se během chladné noci trochu utišilo jako pláč dítěte. Neteče tolik vody, jen pod jedním kamenem uprostřed cesty se točí ostrůvek z pěny, kruhový stůl pro rytíře, ciferník bez čísel a rafií. Padlý suchý kmen, který se zlomil o balvan, připomíná páteř dávno již vyhynulého ohromného ještěra.
***
Dopoledne stojíme pod vodopádem na Černém potoce. Proud vody obtéká obří balvan zleva i zprava. Přecházím po kamenech co nejblíže. Vodopád chladně a vlhce vydechuje. Mezi balvany žene se vodní prach. Stačí se sklonit, nastavit dlaň, za chvíli je mokrá. Sestupuju do ledového proudu, abych ochladil oteklé nohy. Probíjejí se jimi hejna ledových ryb. V křeči vzpomínám na tisíce kilometrů, které jsem zbůhdarma nachodil. Děkuju svým nohám. Je krásné potulovat se zbůhdarma, tedy zadarmo, jen tak, před tváří Nejvyššího.
Vracíme se zpět do Bílého Potoka. Teprve teď si všímám, kolik bukových semenáčků se všude vyrojilo. Někde na sobě první kořínek nese ještě bukvici, ze které se lístky teprve derou ven jako slepená křídla motýla nacházejícího si cestu z kukly. Je mi jedno, že se ušpiním, lehám si k semenáčkům na zem, dívám se na tu vůli k životu. Všechna ta stromová novorozeňátka s úžasem naslouchají hukotu divokého potoka. Je to ten první sluchový vjem, který mají. Když pak z toho místa odcházím, po sto metrech si všimnu, že mi někde vypadl mobil. Vracím se k vodopádům, nejistý, mohl mi vypadnout někde mezi kameny, zůstat ve škvíře nebo ve vodě. Ne, leží uprostřed cesty, tam, kde jsem obdivoval semenáčky.
Večer se schyluje k dešti. Mizíme v lese a stavíme si stan. To už leje jak z konve. Než jsme s tím hotovi, lepí se mi mokrá bunda na tričko. Ale ve stanu je útulně. Dokonce ani Corliss nechce běhat po lese. Stočí se na spacáku do klubíčka a přivírá oči. Kapky buší do naší provizorní střechy. Stmívá se. V posledních paprscích čtu Klubíčku verše Ladislava Puršla z knihy Mločí mapa. Pak si beru na četbu čelovku. Na obálce té básnické sbírky je obrázek od Aléna Diviše Sbohem, slunce, musím zemřít. Jak on to dělával, když škrábal své bledé vize do zdi vězení, tak já si kreslím nehtem na oteklé noze. Obrysy zůstávají v opuchlině na okamžik znatelné.
***
S Ladislavem Puršlem nás spojuje zápal pro poezii Dorotky Žurkové. Dorotka si v sedmadvaceti letech vzala život. „Až mi hruď sluncem a jarem pukne / nebudeš při tom. / Nevadí. Rozletím se,“ napsala Ladislavovi ve své básni Dubnování. A v jeho verších pokračuje: „Měl jsi pravdu, / když se ti zdálo, že to udělám. / A měla jsem pravdu: / Nebyl jsi přitom.“ Jak usínáme, doznívají v nás další Ladislavovy básně: „Nemám už nohy, / říká mi ve tmě, / nemám je na ten / jeden krok zpátky.“ A na závěr: „Polknout, rovně ulehnout, / jak se to dělá. / Přežehnat se, nadechnout / a odejít z těla.“
Déšť ropotá stále drobněji, až v noci se vrací se silnější intenzitou a pak k ránu se ještě naposledy naplno rozbubnuje. Čekáme, až utichne. Po stanu lezou plži jak mračna vábená žlutí nezdravé oblohy. Vstáváme do promáčené bučiny, která na nás všudy střásá své krůpěje. V hlubokém dešti sklonily větve své čerstvé a svěží listy, voda pění v kůře. Když odjíždíme, šplhají cáry mlh skalami Frýdlantského Cimbuří a Poledních Kamenů.
Text a foto Roman Szpuk
Popisky k fotkám:
1) Večerní pohled v Ještědu.
2) Slunce se prodírá k poslednímu večernímu zášlehu. Vlevo Holubník.
3) Duha v údolí
4) V ranním slunci na Jizeře
5) Pohled přes Bukovec na Krkonoše
6) Otáčející se ostrov bublinek
7) Cesta na Jizeru
8) Bílá Smědá
9) Vodopád Černého potoka
10) Semenáček buku
{gallery}Jitka/rok2021/kveten/jizer{/gallery}
MINIATURY Romana Szpuka 2021
1. Silentio
2. Ohnuté břízky
3. Čandra
4. Stín túje se blíží
5. Klaperl
6. Na Vaydě
7. Schätzenwald
8. Sen o kapli Zmrtvýchvstání
9. Velikonoční mříže na Šumavě
10. Tmajemství
11. Bílé pírko
12. Březová voda
13. Černá strž
MINIATURY Romana Szpuka 2020:
1. Tchořovické rybníky
2. Propustk
3. Kreslí a chechtá se
4. Tekuté písky
5. Čtyři úplňky
6. Vzpomínka na Lnáře
7. Vidoucí
8. Únos Sněhurky
9. Vločky a vlaštovky
10. Chlapeček a dálka
11. Ohnivec šarlatový
12. Boliaboliaboliaboli
13. Vodní mlýnky
14. Velký vůz
15. Pokušitelé
16. Třinácté komnaty skal
17. Jen mouchy, kovové a tlusté, to stihly
18. Świetliky
19. Princip propasti aneb noc na Plačlivô
20. První z listů
21. Nesmělé světlo
22. Inverze
23. O čtení
24. Lidi budou klidnější
25. Když už nemůžeš, přidej!
26. Zmrzlý čaj na Milešovce
27. Malířka a převozník
MINIATURY Romana Szpuka 2019:
1. Posed u Modravy
2. Výstup na Stožec 3. Dlouhé zimní noci
4.Předjarní povídání
5. Jarní vítr
6. Náušnice paní Zajícové
7. Soumrak na Šeravě
8. Hle, dělám věci nové
9. Fragmenty
10. Kohout
11. Svár zimy a jara
12. Jepičí láska
13. Hadí vrch
14. Voda, voda
15. Čtení v kavárně na Dvorku
16. Cesty nevyzpytatelné
17. Pouť po Českém středohoří
18. Svatá petflaška
19. Socha Mír
20. Kouzlo červnových večerů
21. Polonina, Svidovec
22. Světlušky, červencové mrazy a pout
23. Čas patří jen hodinám
24. Výstup na Goverlu a Popa Ivana Černohorského
25. Quasi una Fantasia
26. Proměny
27. Sociálka
28. Bouře nad Gabrétou
29. Chamtivci
30. Tiché vytrvalé rytmy
31. Noci, jimiž nezní žádné rozkazy
32. Rázem jsme všichni vzhůru
33. Přízemní mlha
34. Höllbašský vodopád
35. Dušičková spektra
36. První doteky ledu
37. Světlo na mlhách
38. Zdivočelé fotografie
39. Flák srnčího
40.Čarovné mávátko
41. Hořící srdce
MINIATURY Romana Szpuka 2018 :
1. Loučení s Friederike
2. Krátká zastavení
3. Oheň tání
4. Nesouvislý dialog
5. Něžné objetí
6. Mráz a srdce
7. Tichá křídla
8. Co si myslí planety
9. Bezejmenný potok
10. Pouť okolo andělky
11. Město je jiné
12. Osamělci
13. Staří a mladí
14. Zpáteční cesta
15. Chodím furt v pantoflích
16. Toto místo
17. Celé jaro je erotické
18. Na Brantlově dvoře
19. Socha Rodina
20. České středohoří a Šumava
21. Hýlové a blesk
22. Bělásek a děti
23. Omývání barev
24. Bolest křídel
25. Slunovratova noc
26. Květina nezradí svůj květ
27. Barvy čaje
28. Ještěrčin ocásek
29. Střet dvou vášní
30. Zatmění
31. Pavlínka
32. Perseidy 2018
33. Sarančatům sklaplo
34. Prokletí milenci
35. Zanechávaje příbytek otevřený
36. A měla jsem tě ráda?
37. Vážka rudá
38. Kohlschachten
39. Na cello hraješ
40. Zlatá a černá
41. Panta rhei
42. Palvínov a Vatětice
43. Říjnové květy jahod
44. Vratká lávka slov
45. O solitude
46. Listopadové toulky
47. Zasněžené město
48. Přebrodit Křemelnou
MINIATURY Romana Szpuka 2017 :
1. Uplakaný čert
2. Hrušky
3. Vánoční vzpomínka
4. Co všechno ten nástroj dovede
5. Nešahej na ten sníh
6. Otto Hrdin
7. V údolí Losenice
8. Pavoučice sněžn
9. Šla Kačenka podle vody
10. Vzpomínka na Krýmuse
11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati
12. Letící oblaka
13. Pan Kodýdek
14. Cesta pulsu
15. Život a smrt
16. Deštníky
17. Poklady
18. Krucifix
19. Velikonoční vejce
20. Koza v kapli
21. Kolečka vypálené trávy
22. Boubínská noc
23. Ovečky
24. Bratři Kazarovi
25. Domov
26. Táta
27. David je fatalista
28. Noční bouřka na Boubíně
29. Fenka a okoun
30. Duha
31. Cestou z Najmanky na Radost
32. Žluna
33. Rehabilitace
34. Bez střechy
35. Jako bílý šátek
36. Nepoučitelní
37. Dobršská brána
38. Hvězdy a psík
39. Malá ťapkající holčička
40. Zářijové plody
41. Buchingerův dvůr
42. Pouť na Luzný
43. Jaké má oči?
44. Nejmanka u Hrbu
45. První sníh
46. Úplňková noc
47. Jepice
48. Herwart a Empedokles
49. Dálky na dosah
50. Lidská zima
51. Gráve Gabréta
52. Flöhturm
53. Blízkosti opuštěných
54. Miniatury: Čtyři úplňky
55. Świetliky
56. Kometa Neowise
{jcomments off}