Miniatury: Černá strž

9 května, 2021
08:00

Černá strž

V batohu si nesu foťák a deset básní, Klubíčko bude natáčet moji recitaci. Po lesích opět následují své průvany sněhové mlhy, ze stromů kape, mezi smrky, tam, kde je vidět volná obloha, se objevily bílé ostrůvky jarní sněhové břečky.

Jdeme proti toku Černého potoka, chystáme se projít Černou strž. Odbočujeme z Kávové cesty rovnou do divočiny. Nespoutaná voda mě přitahuje svým hromovým zpěvem. Jaké štěstí, že tu můžeme být právě dnes, když se hladiny všech šumavských říček a potoků opovážlivě zvedly.

Prodíráme se podmáčeným břehem. V cestě nám leží množství pokácených smrčků i ztrouchnivělé kmeny s lesklými deštníky vodou nasáklých chorošů. V botách mám díry, za chvilku mi v nich čvachtá. Lezu po balvanech porostlých provlhlým mechem až k vodopádu. Fenka Corliss skáče ze břehu na břeh, má čtyři nohy, neklouže jí to tak jako mně, nanejvýš se občas proboří do bahna. Když se ocitne na druhém břehu než já, a mezi námi vodní proud obzvlášť divočí, zírá na mě s otazníky v očích. Bojí se přes rozvodněné divoce hučící kaskády, přes tekutivo černých varhan. Pěnivé závoje, do nichž se odívá třímetrová skála, připomínají dlouhovlasé víly obrácené tváří do nitra hor. Na menších kamenech se voda rozstřikuje, to si při sestupu po příkrých kamenitých schodech připomínajících obří lebky, nadzdvihuje vodní dáma róbu.

***

Potřebujeme se dostat na pevnou zem. V tomto srázu jsme stále jednou nohou ve skluzu. Zachytáváme se pokroucených boučků a polo vyvrácených smrčků, které se vzepjaly k dalšímu růstu a prohnuly své kmínky k zenitu jako luk. Docházíme do už téměř zarostlého úzkého úvozu. Rozhodujeme se, kam dál. Dolů se nám ještě nechce. Tedy stále vzhůru? První běží Corliss, je pro ni tak snadné podbíhat padlé stromy, které my musíme podlézat, přelézat či obcházet. Smrčky pokrývá mokrý sníh. Jak se skrze ně dostáváme hlouběji do houstnoucího náletu, jsme stále mokřejší. Nakonec vycházíme na Horizontálku, Jezerní cestu, po které se vydáváme k Černému jezeru.

Tady už je les pohroužen do oblačné mlhy. Strom za stromem se zpovídá jak v době moru, ale kněží se bojí přistoupit blíže. Ve kmenech se boulí staré příběhy do hlubinných tvarů, protáhlých bojovných tváří a mechem zřasených vulv. Na asfaltu ještě leží tající sníh, starý i nový, který tu dnes ráno druhého května napadl. Mám mokré kalhoty, voda mi prosákla i bundou a Corliss na hřbetu poskakují samé černé copánky jako černošce. Prý se takto formuje mokrá srst jen u hovawarta. Je to krásný pohled, jak se ty dlouhé pramínky v chůzi třepetají a lesknou. Kdybych byl pes, musel bych se za takovou krasavicí ohlédnout.

***

Černé jezero je jak zakleté, mlha se tiskne na hladinu a splývá s ní v jedno. Doslova raší z vody jako nějaká pohroma. Jen vlnky jako by vyznačovaly hranici mezi dvěma živly, vzduchem a vodou. Co se tu však vlní? Je to voda či mlha? Kdysi jsem četl o světle, které nic neosvětluje, jen jím houstne vzduch. Nebo jím dochází svého cíle navštívení? Daniel Defoe ve své knize Deník morového roku opisuje nákazu jako navštívení. Co se ukrývá za tím slovem? Kdo navštěvuje lidstvo v podobě pohrom? Snad Nejvyšší?

Prázdnotu, jíž nelze dohlédnout na protilehlý břeh, tu a tam přepádlují dvě kachny, holčička a chlapeček. Syn Boží se s námi loučí a odchází klidným krokem po hladině do mlhy. Vrůstá do ní a já jak apoštol dívám se do místa, kde zmizel. Ale nic nového se už nestane. Dějiny vstupují do stagnace. Tu do nás vrůstá divoký poryv větru a z větví se spouští chaotická přeprška velkých krůpějí. Za chvilku se vše zklidní. Opírám se o strom, vyndávám z batohu básně a čtu. Klubíčko mě natáčí a Corliss kupodivu neštěká na kachny, asi si jich nestihla všimnout.

Odcházíme zpět do údolí. Míjíme rozpadající se základy jedné z Jezerních chalup. Odevšad stékají stružky vody, místy tvoří kaskády, příkopem po pravé straně cesty uhání proud jak kanálem a doprovází nás v rychlé chůzi. Déšť houstne, a tak se cítím lépe. Dokud prší, mám čím se halit, až utichne ropotání krůpějí, zas život můj, bez dějů, zbydetak nahý, bez jakékoliv perspektivy. Cesta naznačená deštěm mě zklidňuje, ale když neprší, jako bych se ocitl v bezcestí. Nejvíc to prožívám ve chvíli, kdy déšť končí. Tu ve mně procitá nářek: Co si počnu? Ach, co bych ještě počínal, nic nového již nezačínám, jen dál zapisuju a zakresluju tajemství lesů a hor.

***

Dojeli jsme do Dlouhé Vsi k hladovému oknu u hospody Na Růžku. Jsem stále promočený a ve studeném větru se klepu jak ratlík. Ani si nemohu vychutnat tu skvělou teplou polévku. Hypnotizuju mraky, aby na chvilku uvolnily sluneční kotouč, ale je to marné, spíš se svolávají nad moji hlavu.

Kousek za námi za plotem se v keříku zimostrázu schovává vrabčí rodinka. Taťka letí ven. Sedá si na okénko zaparkovaného auta. Klove do něj, nejspíš tam vidí sám sebe a považuje svůj odraz za jiného vrabce. A pak nalétává do zpětného zrcátka, divoce třepetá křídly. Vráží do svého domnělého soka.

Text a foto Roman Szpuk

{gallery}Jitka/rok2021/kveten/strz{/gallery}