Miniatury: Schätzenwald

22 března, 2021
16:00

Schätzenwald

(věnováno Mirkovi Sedláčkovi a Christophu Janaczovi)

Jdeme kolem Vchynicko–tetovského kanálu. Vede tu široká cesta, ale čerstvý sníh ještě nenarušila žádná šlépěj. Pak stoupáme úzkou cestou zaříznutou do svahu a sněhová přeháňka nabírá na intenzitě.

Krupky vystřídaly sněhové vločky, jako by na sebe nabalily všechen ruch světa. Ticho umocňuje pocit, že tu nemáme co dělat. Proti jsou národní park, příbuzní Mirka Sedláčka a kovidová opatření. Zvláštní pocit, který v nás burcuje instinkty. Jdu první, naznačuju Klubíčku, že mě má následovat s větším odstupem, to kdyby v chalupě přece jen někdo byl. Dívám se před sebe do spleti větví.

„Už jsme tady,“ naznačuju společnici, která uklidňuje Corliss, aby neštěkala.

Vidím černá okna, v nichž se odráží les. Vyplňují mezery mezi větvemi a připadají mi nepřirozeně velká. Až jsem se jich lekl, jak jsou blízko. Ale když si je chci znovu prohlédnout, nikde nic. Jen chumelenice houstne, ta tajuplná převlékárna lesa. Za chvíli znovu! Opět mi spleť větví nastavuje tatáž propadla oken, slepé hlavolamy zrcadel. Rozbuší se mi srdce. Zůstávám napjatě stát.

Klubíčko zastavuje asi deset kroků za mnou.

„Vidíš? Tady to je.“

Vrostlo zde stavení do lesa nebo les obklíčil a proklál větvemi tuto chalupu? Dívám se do nastraženého okna. Kdo se za ním ukrývá, kdo se tam zdráhá vyjít světu vstříc? Kde má toto zrcadlící zatmění svůj přístav? Kde svítí maják, když hladina je vln zbavená? Podvědomě odtamtud slyším hlas pohanské pramáti: Pojď domů! Už je tma. Ale ouha, zase je to jen halucinace. Jak je to možné? Postavil tu Mirek Sedláček na ochranu před nezvanými návštěvníky duchovní zástěny? Jdu opatrně dál a teprve pak ji vidím, skutečnou chalupu s nápisem Schätzenwald.

***

Obcházím to dosud živé místo. Vím, že jsem tady naposledy. Rozloučil jsem se v duchu s Mirkem, o němž
ženy říkají, že měl v očích přitažlivou jiskru a čistotu. Nestačil jsem ho lépe poznat. Poprvé jsem o něm slyšel od Seppa Sekery, který si k němu chtěl jít pro radu, jak lovit mladé krasavice. Raději bych si k němu zašel pro jiná moudra, třeba jak bojovat se samotou v komůrce s kamennou klenbou, kam vniká tak málo světla, nebo jak nést životem svých kostí pár s rancem strastí všech…

Člověče, poutníku i ty který

na Šumavě úřad jsi dostal

k rozhodování, postůj,

vzhlédni, ústa hlouposti,

co mluviti bylo, skončilo dnes

s tím, že jako host jsi přišel

a tak odejdeš, nic nepatřilo

a nepatří nám, jen kostí pár

s rancem strastí všech.

Jak sněžení zhoustlo, tak během několika minut ustalo. Mezi chuchvalci mraků se objevil vzdálený modrý obzor. Mohutný oblak stahuje z kopců všechny své závoje. Vernisáž. Látka je vetchá, trhá se o špičky smrků a zůstává mezi nimi viset, plane a vzlíná, vsakuje se ve svém vlání, točí se a stoupá dlaněmi závětří. Stojí tu s námi básník Christoph Janacz. „Mlčení na horizontu, nevědoucí jako my, odpočívá.“

Vracíme se zpět po vlastních stopách, které během chumelenice zpola zapadaly. Ještě jedna přeháňka, a už nikdo nebude vědět, že jsme tu byli. „Teď, když jsou trámy ztrouchnivělé, vidíme krajinu zraněnou stopami. Nikdo nedorazil,“ šeptá Christoph.

***

„Jestlipak se poutník potká ve své stopě?“ Ne, jistěže ne. Vždy, když někde v osamění potkám sám sebe, vím, že je to naposledy. „Co je, je pouze přechodné. Jediné, co tomu vzdoruje, je čas. A čas není,“ odpovídá tajemně básník. Podívá se vzhůru, odkud se ještě tu a tam snese vločka. Spadla z větví či ji propustila náhle otevřená náruč blankytu? Už i slunce bliklo mezi smrkovými větvemi, ale nesměle, jen na chvilku.

„Tolik důvodů trvat na životě. Jeden je příliš,“ říká básník a neodvrací pohled od zenitu.

Místní se opájejí zvukem němčiny, když pojmenovávají zaniklé osady či původní názvy těch existujících. Jako by tím dávali najevo, že nezapomněli dějiny svého domova. Tak se rakouský lyrik opájí pro něj tak záhadnými českými názvy, jimž třeba ani nerozumí. Jeho sbírka veršů má název Šumava, nikoliv Böhmerwald.

Existují intuice, které stavějí mosty mezi jazyky. Jsou to mosty tajemství, úžasu, opakování slov v přísvitu nočních plamenů, zarůstání škvír mezi kameny a ve zlomech kmenů. Jak zjizvená řeč přichází porozumění napříč údolími skrze mlhy a závěje, které ukrývají kosti zvířat i lidí a odtávají dlouho do jara.

„Co nás spojilo s nocí? Krok pod sněhem, mlčení hvězd, bolest vyhaslých stop,“ shrnuje všechno Christoph. Nasloucháme našemu dechu a šumu sypkého sněhu, jak se rozstřikuje pod našimi kroky.

Text a foto Roman Szpuk

{gallery}Jitka/rok2021/brezen/schatze{/gallery}