Miniatury: Nesmělé světlo

6 listopadu, 2020
13:00

Nesmělé světlo

Po jasné noci se vytvořilo jíní. Ale od západu teplejší vzduch hrne už mraky zbarvené vycházejícím sluncem. Na louce sedí v květu řebříčku pestřenka prosvítavá (Volucella pellucens). Křehké kvítky svým bělorůžovým zabarvením odpovídají barvám rozednívání. Nabízejí se v plné kráse, smí si to dovolit se svou dětskou prostotou. Ale pestřenka se nehýbe. Buď spí, nebo zmrzla. Možná ale jen dřímá a naslouchá šepotu květiny. A to, co slyší, je natolik zajímavé, že si ani neuvědomuje, jak nízká je okolo ní teplota, okolo -3,5 °C. Pokrývají ji drobné krůpěje. Nebo jsou to kuličky z ledu? Jasnovidné puchýřky?

Jeden z mraků připomíná hřbet nataženého ještěra. Skládá se z pravidelných přepadávajících vlnek. V atlasu oblačnosti má svůj speciální název altokumulus fluctus. Fotím ho z ochozu a tu mě překvapí průsvitné perutě, které přimrzly na měděnou střechu. Snad v noci přilétl anděl a přitiskl křídla ke stanici. Zbylo tu po něm ledové peří, ale jemu hned narostla křídla nová, aby popolétl dál na západ, tam, kde dosud panuje noc. Tam může bez rušení chránit jiná obydlí.

„Nebešťané nezmohou všechno. Spíše smrtelníci dojdou až na dno propasti,“ napsal nedlouho před svým šílenstvím Friedrich Hölderlin, „neboť nebešťané jsou rozhořčeni, když někdo, šetře duši, se nevzchopí.“ Jsem jen citlivé bříško na prstu ruky Nejvyššího, jimiž ohmatává vesmír, poznává ho skrze moji pomíjivost, kterou on sám disponovat nemůže. Smrtelníkovi nelze žít věčně pod ochranou lásky. Proto se nechci šetřit ani v marném milování. Co hoří, ať dohoří, nedohořeniny nepůsobí v lese pěkně, zuhelnatělé leží kolem bělavého popele.

***

Večer se zatáhlo nízkou oblačnosti, která se dotýká Popelné hory a také občas zavadí o Churáňovský vrch. Scházím dolů pod Velký most, na cestě mi svítí žluté listy osik. Chci u peřejí nafotit pár snímků na klasický kinofilm. Ale mraky houstnou a rychle se stmívá. Dostat se k vodopádkům vyžaduje trochu obratnosti, několikrát se propadnu mezi větve nahrnuté velkou vodou, skryté už pod vrstvami trouchniviny a listí. Na jednom místě sjel se mnou z balvanu celý koberec mechu. Staré kmeny bez kůry kloužou hůř než led. Ani kameny nejsou bezpečné v rokli, kde vše pokrývá vlhkost bez ustání vyměňovaného prostírání chladu.

Vracím se po červené značce k Matesu. Mám pocit, že někdo jde za mnou a svítí mi slabounkým světlem na cestu. Zdroj toho světla se nachází za mým zátylkem, vidím tedy jen stín své hlavy a ramenou. Ale ten stín je tak slabounký, dá se říci nesmělý. Také listy ležící na cestě se v houstnoucí tmě co chvíli převalují z boku na bok nebo i odlétnou stranou, zcela bezdůvodně, neboť nefouká vítr.

Pod Matesem jsem opět zabloudil. A to jsem tam šel už tolikrát. Možná mě zmátl měsíc, či spíš jen jeho světelná šlápota v oblacích. Zadíval jsem se na něj a minul jsem uzounkou pěšinu odbočující borůvčím dolů k Losenici. Ó kouzla bloudění, která mají na svědomí oslňující i nesmělá světla na Zemi i ve vesmíru!

Text a foto: Roman Szpuk

{gallery}Jitka/rok2020/listopad/svetlo{/gallery}