Miniatury: Ohnivec šarlatový

19 dubna, 2020
09:00

Ohnivec šarlatový

Bílá sobota 11. 4. 2020. Po západu slunce se ve vysokých cirrech (radarový odraz mi ukázal jejich výšku 11 350 metrů nad stanicí) objevil sluneční sloup.

Poslední tři noci jsem trávil pod širou oblohou. Ta velkopáteční byla při zemi hodně studená. Díval jsem se na hvězdy a zaplavil mě pokoj srdce jako už dlouho ne. Plamen nad ním hořel klidně jako na horském hřebeni v absolutním bezvětří. Uvědomil jsem si, že tuhle noc z Velkého Pátka na Bílou Sobotu sestupuje Ježíš do podsvětí, aby odtamtud vyvedl zavržené Starého zákona.

V noci jsem se vzbudil, divil jsem se, že mi není takové teplo jako předchozí noci, podíval jsem se na mobil a viděl jsem displej skrze ledové kapičky. Brrr, bylo -2,7 °C (na Perle klesla teplota na -10,2 °C). Všude kolem zábla jinovatka, i na tom páchnoucím polštáři okolo mé hlavy. Připadal jsem si, jako bych se vracel z podsvětí – sám, bez Ježíše – a vchod do něj by za dobu mého pobytu zakryl shora mráz, průsvitný zátaras pro cestu zpět, stěna, kterou vidím svět, jaký byl, skrz kterou já sám už navždy zůstanu nespatřen. Díval jsem se na svět cizíma očima, skrze brýle, jejichž sklo roztaje už nad jinýma očima. Bál jsem se toho ledu dotknout. Možná jsem se styděl.

***

Pod pletivem pečlivě zakrytého okna kostelíka v Roku objevuješ špičatou ulitu věžule obecné (Turritella communis). Připomíná antický roh hojnosti, cornu copiae. Je spirálovitě zatočená podobně jako galaxie. A tak u ní mohu meditovat nad velikostí vesmíru, která se může vtěsnat i do malé skořápky. I vesmír je rohem hojnosti s jablky rodících se hvězd. Zamkněte si své chrámy, chcete-li, nám se u nohou objevil náhradní svatostánek, jehož věž mohla sloužit, co vzor architektovi chrámu Boží velikosti.

***

Jak je vlhké údolí Losenice, tam, kde vycházíme proti jejímu proudu z Rejštejna. Brzy mi hrozí zhroucenými střechami a vymlácenými okny někdejší továrna Watzlawick na výrobu dětských kočárků. Na informační ceduli je umístěna fotka dělníků, kteří tu našli obživu. Čtu v těch tvářích osudy, do kterých se nějak zapsalo vlhko a chlad těchto končin. Ale vyráběly se tu předměty, které
sloužily novému životu. Snad je to místo přes svoji truchlivost alespoň trochu požehnané.

Scházíme přes propletené a polámané stromy, prodíráme se křovisky k potoku, nad kterým se na druhém břehu zdvihá vysoká skála. V mělké úžlabině leží vybělená kostra jelena. Páchne, ještě na ní zůstaly nějaké rozkladu podléhající tkáně. Zatím, co šplháš vzhůru na skálu, nastavuju si krabičku na focení. Exponuju co nejblíže kostem, jako bych chtěl s krabicí vlézt do žebroví někdejšího tunelu plného vášně a tepu zvířecího srdce. Kolem mě nějaký hmyz obírá zbytky z běhů a spárků. A okolo, jako vzpomínka na vyschlou či snad vychlemtanou krev se objevují rudé cákance ohnivce šarlatového (Sarcoscypha coccinea).

Sedím dlouhé minuty nad pozůstatky jelena, exponuju snímky, a čím déle tu jsem, tím méně je mi to místo nepříjemné. Přijímám toto znamení pomíjivosti za své. Odcházíme pak spolu k autu a já si nemohu zvyknout na vzduch nezatížený zápachem rozkladu. Usadil se mi v nozdrách. Vedeš mě na skalní ostroh nad Otavu, do přírodního parku Kochánov, abych ho vydýchal. Nad údolím se ve svém svitu vznáší zvaný Andělíček. Hluboko pod námi projíždějí auta, je to hluk života stejně jako hukot Otavy. Slunce nás pálí do ramenou, pozvolna zapomínám na místo posledního odpočinku jelena.

***

Bude polovina dubna a stále se snášejí sněhové přeháňky. Za Klášterským Mlýnem u Rejštejna jako by Otava plakala skleněné slzy. Těch barev jak z krasohledu. Některá sklíčka jsou průhledná. Dívám se skrze něj a lesy nad Rejštejnem či vlnky, jejichž pěna obkvétá největší balvany v řece, se zbarvují do purpurova, fialova či bledě zeleno modra. Jiná sklíčka jsou neprůhledná. Překvapují mě rokokově stočené sloupečky ze žlutého a bíle žilkovaného skla. Jsou to snad nějaké polotovary ze sklárny Lötz, které sem zavezli při stavbě čistírny odpadních vod.

Byl bych se tu u sklíček zapomněl. Po břehu ke mně míří dvě ženy s psíky. Mají na ústech roušky. No jasně, výjimečný stav ještě neskončil, vždy na to v lesích zapomenu a až když přijdu mezi lidi, uvědomím si, že není všechno jako dříve.

***

„Srnky,“ upozorňuješ mě. „Ještě mají zimní srst.“

Jedna ze srnek sbíhá travnatý svah trochu nešikovně. „Neběží se z kopce dobře, viď?“ oslovuješ ji.

Cesta nás vede z Milovského vrchu po loukách, domky i kostelík v Nicově na protisvahu jako by někdo vystavil v odpoledních paprscích, než se přižene stín mraku. Z paseky pod Ždánovem stoupá dým, vítr ho hned unáší nad okolní lesy, aby ho v korunách smrků pročesal.

U jednoho z domků se o zeď opírá nařezané a pečlivě naskládané dříví. Jak čas šel, spodní vrstvy tmavly a mnohé špalky začaly tlít. Z těch březových jako by zůstala ovázaná kůrou jen hnědě bronzová drť. Některé suky se v řezu zbarvily do oranžova. Připomínají letní hvězdy nebo anděly. I zde člověk může číst v čase, který ukládá dospodu dávno prožité a to čerstvé, to nejvýhřevnější vysychá na vrchu. Za podzimní plískanice přijde člověk a naloží si do proutěného košíku pevné špalky shora. Bude odtamtud ubírat kousek za kouskem, ale zimy už nejsou takové, jaké bývaly, tak se ke spodním řadám mnoho let starého dřeva nedostane. A proces sušení, tlení a opětovného sušení může pokračovat, dokud se palivo v prach neobrátí. A dokud nevzlétne, podobně jako v motýla proměněný ohnivec šarlatový.

Text a foto: Roman Szpuk

{gallery}Jitka/rok2020/duben/ohnivec{/gallery}