Miniatury: Velikonoční mříže na Šumavě

11 dubna, 2021
10:00

Velikonoční mříže na Šumavě

V půl desáté jsme už v Kašperských Horách u kostela. Od osmi má být otevřeno k soukromé modlitbě u Božího hrobu. Ale všechny dveře jsou zavřené. Hlavní vchod nemá dokonce ani kliku. Volám administrátorovi Janu Kulhánkovi, zajímá mě, proč je zamčeno.

„No já klidně můžu odemknout,“ ozývá se dotčený hlas, „ale ráno sněžilo, stejně nikdo nepřišel.“

„Tak mi odemkněte, prosím,“ žádám. Těším se, že se konečně podívám do věčně zamčeného chrámu, aniž bych k tomu musel poslouchat moudra kněze při bohoslužbě.

„Dobře. Ale zavírejte za sebou. V kostele je pak zima jak…,“ nedopověděl duchovní.

Po chvilce čekání se pootevřou vrata. Nikdo z nich nevyhlédne. Kdopak se za nimi asi ukrývá? Na tváři má fialovou roušku a rychle mizí z mého dosahu. Než se stačím v šeru předsíňky zorientovat, jeho ruka za sebou hbitě přibouchne mříže. Dojdu k nim, před nosem mi trčí zaklapnutý visací zámek. Tím moje velikonoční meditace končí.

Jedeme ke kostelu svatého Vintíře. Zvoním v poutním domě. Ve dveřích se objevuje unavený chlap. Na nic se mě neptá, jen pohodí hlavou, jako by chtěl říci:

„No? Co je?“

„Můžeme se podívat do kostela na skleněný oltář?“

„Jo.“

A kostel je odemčený?“

„K mříži můžete.“

Mám už dnes mříží po krk.

***

Vycházíme s Klubíčkem k ruině domu na Pustinách. Krásné stavení, které tu zůstalo po obětavém lékaři MUDr Zdeňku Kostrouchovi, podléhá zkáze. Už i opěrné sloupy střechy se drolí a krov už je místy propadlý. Stavení tak následuje svého posledního obyvatele, který se ve službě nemocným zcela rozdal.

Studený vítr žene nad lesy přeháňku krupek. Pokračujeme na vrchol Křemelné. Míjíme ledové jámy. Napůl vyhnilé buky jsou obrostlé choroši, obludnými myšlenkami umírajícího stromu. Hledají si cestu ven a zůstávají po nich nařasené plodnice a otevřené vykotlaniny. Občas se po ránu cítím podobně. Jako bych ztrácel kompaktnost celé bytosti a rozpadal se na podložce do všech směrů. Každá část mého těla pak žije vlastním vědomím a já nemám jak se podchytit. Některé zlámané kmeny vypadají, jako by ze země nevyrostly, ale někdo tam jimi pln zloby mrštil.

Spouštím se níž do trhliny jedné ze sněžných jam. Mohutná škvíra v zemi je kniha, past těsně před zaklapnutím, kamenná slova se odlupují, dlouho je nikdo nečetl, rána ovroubená ledem již dávno dodýchala, tma tam dole uchovává sdělení, jež se na světle rychle kazí. „Pro sílu slova jsem však nerozuměl.“ (abba Antónios Megas, 3. století). Budu moci ještě zaslechnout svůj dech, když tudy vejdu? Tolikrát jsem se snažil vrátit do opuštěných sálů zemřelé lásky. Vypadalo to, jako bych se po smrti snažil najít vchod do svého mrtvého těla.

Jak se boky skal svírají a pod nimi se vykresluje černá štěrbina zemské rány, přepadá mě úzkost a raději se po vlastních stupech ve starém sněhu škrábu nahoru. Tohle ještě zvládnu. Pod nohama mi v bezednu mizí krůpěje vody. Nade mnou se mračna protrhávají. Celý les je zasypán dubnovým sněhem.

***

U Settonovy mohyly na vrcholku dosahuje zář slunce spojená s bělobou sněhu největší intenzity. Dívám se k zenitu, přes který přeplouvají bílé kupy oblaků. Jinak je nebe volné, nikde ani stopa po mříži, jen ta plující oblaka a nad nimi hluboká modř.

Sotva se dostaneme zpět k Malému Babylonu, žene se další přeháňka. Po cestě pod loukou jde žena v rudé bundě, vchází do sněhových poryvů, rozpažuje, nabírá energii. Ohlížím se. Les za mými zády do sebe vtahuje jak cyklon záplavu velkých sněhových vloček.

Popisky k fotkám:

1) Sněžná jáma
2 – 4) Buky na Křemelné
5) Atmosféra na Pustině
6) Cedule věnovaná MUDr Kostrouchovi
7) Další z mříží u kostela svatého Vintíře

Text Roman Szpuk
Foto Věra Mannaertsová a Roman Szpuk

{gallery}Jitka/rok2021/duben/soboveli{/gallery}