Miniatury: Třinácté komnaty skal

18 května, 2020
18:00

Třinácté komnaty skal

Kdo to chodí okolo Otavy poblíž Rejštejna a rozvěšuje pozůstatky mrtvé zvěře po větvích? Našlapoval jsem tam trochu nesvůj, lebky, kosti i části páteře připomínají ukazatele nebo naopak, směry, které mají každou představu cíle zmást. Obracím raději pohled do proudu Otavy, za kámen, kde se točí galaxie pěny. V temné vodě se zmítá jepice. Stojím na skalce nad ní, nemohu na ni dosáhnout, ale zdá se, že se jepice osvobodí sama, tu a tam křídlem zatřepetá. Pak se dostala na pěnu. Možná jí poskytne lepší možnost k novému vzlétnutí? Tu se v pěně zatočil vír, nálevka tak hluboká, že v ní jepice zmizela. Zřejmě si jí všiml pstruh a jen tak máchl ploutví a jepici spolkl. Tak krátká smrt po životě ještě kratším.

***

V zatáčce u výjezdu z rejštejnského náměstí pobíhá koza. Uhýbá autům na poslední chvíli. Cítí obavy, ve kterých ji utvrzuje druhá koza mečící poplašeně v zahradě vedle někdejší školky. Volá ji zpět, ale její náhle svobodná družka je zmatená. Neví kudy kam. Pak si všimne bujných stébel a nedá jí to, musí si ukousnout. Když se k ní přibližuju, tu zase pátrá, kudy vede cesta zpět na zahradu, ale sotva se zastavím, hned se něčím láduje, vida, teď si i kvetoucí vlaštovičník uhryzla, a to by snad ani neměla, není vlaštovičník jedovatý?

I nám lidem někdo ukazuje: „Tudy, tudy do bezpečí“, a my ještě v běhu si rychle ukusujeme dojmy a prožitky, ještě si jednou přihneme, snímek pořídíme, zprávy poslechneme, podle reklamy se zařídíme, po zajímavé novince se ohlédneme.

***

Silnice nad Kašperskými Horami je bez aut. Šlapu k odbočce na Peklo. Je tam dlouhá rovina. Na silnici stojí srnec. Dívá se na mě, jak se vleču, ale nehýbe se, možná nevěří svým slabým očím. A já šlapu do kopce, tedy se neblížím tak rychle. Pak si to rozmyslel a po dvou váhavých krůčcích mizí v příkopu vpravo. Ale ještě dříve, než uskočil, objevil se vlevo na krajnici další srnec a hurá za tím prvním. Zmizel však jen na chvilku. V mžiku zacouval zpátky do silnice, sklopil hlavu, nastražil parůžky a jako by vyrážel k souboji, zaběhl znovu za tím prvním. Ozval se lomoz zvířecích těl pošťuchujících se v křovinách. A znovu – hup! A jeden ze srnců je zpátky na silnici. To už jsem docela blízko.

Srnec se už dlouho nerozmýšlí. Spárky zachrastily na asfaltu a mizí vlevo v lese, odkud už jen slyším jeho poštěkávání. Srnci ještě nemají období říje, ale v tomhle čase už si začínají vymezovat svá teritoria a jsou nervózní, protože jim svědí parůžky. Musí je vytloukat, zbavovat zaschlého lýčí.

***

Smrky kvetou. Zlaté obláčky pylu se vznášejí nad hřebeny hor. Vcházíme do jednoho takového oblaku pod Radkovským vrchem. Ocitáme se v závoji složeném ze zlatavě se třpytících zrníček ne větších, než kapénky mlhy. Zpomalujeme. Předstihuje nás velký brouk s široce roztaženými krovkami, letí do oblaku, jako by tam chtěl být první.

Květnové lesy –

z chladivé studánky

zapíjím pyl.

I boty máme žlutavě nazelenalé. Zavadíme-li o pavučinu, o větev, o list, setřeseme ten jemný povlak. Jdeme opatrně, protahujeme se jak okolo starožitného a křehkého nádobí ukrytého pod kůrou buků či bříz. Lesy jsou tu smíšené jak v Karpatech. Zuzanka kolem nás běhá, namočí se v Čarovném potoku, její tlapičky se obtiskují do pylu. Jako bych slyšel básníka a lesníka Jana Vrbu: To jiný strom někde v daleku svěří větru oblak své lásky…

***

Jedu na kole na Churáňov, proti mně teče Losenice, skály mají zavřené oči, vrásky kolem nich se stahují. Skrývají své třinácté komnaty. Je dobré být zvídavý, ale uvaž – říkám si – otevřeš-li třináctou komnatu, můžeš tam nalézt zkroceného, řetězy uvázaného Mrakomora. A pak se ti v hlavě vyrojí otázky: Co tady dělá? Proč už není mrtev? Myslel jsem, že už je mrtev. Nemohu za to, že ho tam jen uvázali.

Dojíždím na Churáňov. Míra sedí na židli na parkovišti jak herec bez diváků nebo nápověda zplošťujících se večerních stratokumulů. Naďa z bufetu mi před svým odjezdem nechala na stolku půllitr s pampeliškovou šťávou.

„Pampelišák,“ směje se Míra. „Budu ti říkat Pampelišák. To je hezčí než Darmošlap, ne?“ A pak se podívá do kraje a dodá zasněně: „Ale je tu krásně, že?“

Text a foto pořízené camerou obscurou: Roman Szpuk

{gallery}Jitka/rok2020/kveten/komnata{/gallery}