Miniatury: Na Vaydě

19 března, 2021
21:00

Na Vaydě

Přešli jsme Paštěcký most a stoupáme lesem. Prší, kapky dopadají do loňských listů. Už brzy se rozvinou pupeny a nové lístky vzhlédnou k obloze a budou žíznivě pít světlo. Velké balvany pokrývá vodou nasáklý rokytník skvělý (Hylocomium splendens), mech připomínající les z ptačí perspektivy. Zasnil jsem se nad tou perspektivou pralesa pro drobné broučky. Klubíčko zatím nasadilo tempo, jemuž nemohu stačit. Není divu, táhne ji fenka howavarta Corliss. Mě netáhne nic. Nohy mám jako z olova a čekám, kdy se můj organismus přepne do vyšších obrátek a zanesené tepny se více rozevřou. Házím Corliss klacek. Rozběhne se za ním, sevře ho v mordě a obíhá nás.

Na předních Paštích objevujeme ve zdivu kaple zasunutý fejsbukový kamínek. Namaloval ho někdo z Rábí. Jeho fotku vložím na stránky fejsbuku, samotný kámen pak odnesu někam jinam. Líbí se mi, nejraději bych si ho nechal. Je na něm temně modrá krajina se zlatým půlměsícem a dva noční sněhuláci, jeden stojí blizoučko, druhý trochu opodál. Tahle hra s malovanými kamínky mi připomíná trampská camrátka, malé dřevěné placky, které si dávají tuláci mezi sebou na památku nebo je nechávají v kempech.

Krajina se náhle otevírá a vítr sílí. Jaká volnost mi náhle proniká celým tělem! Místo, abych si zapnul bundu až ke krku, jdu dál rozhalený. Jací tu žili lidé? Nazývali to tu Na Vaydě podle německého in der Weite – v odlehlosti. Samota přináší svobodu ale i vydanost náhlým těžkostem, nemocem, nesnázím. Avšak člověka, který se nedočká pomoci blízkých, obklopí metafyzické bezpečí, které nezničí ani smrt. Je to bezpečí stranou společnosti, kterou sužuje davový strach. U kapličky svatého Martina na Zadních Paštích trčí ze země repliky umrlčích prken z roku 1918, kdy mezi 1. a 4. 11. zemřelo pět mladých lidí z rodiny Scheinostových na Španělskou chřipku. Stojím tam v tichém pohnutí, kapli stráží dvě ohromné lípy a vítr hučí svoji píseň volnosti.

Scházíme k říčce Křemelné. Jdeme cestou necestou. V lese procházíme jedlovým náletem ošetřeným proti okusu. Malé namodralé stromky vypadají jak čarodějné bludiště. Sestupujeme podél skal připomínajících kamenná křídla. Hluboko pod námi už hučí tajuplná řeka. V podobné tónině zpívají jehličnany nad mojí hlavou. Zvony stojí, věže jedlí se kývají, vržou a popraskávají, skřípají a přicházejí o své přebytečné větve. Procházíme pod smrky zdecimovanými kůrovcem. Nejsou tak pružné, pohybují se ve větru toporně jak skelety bez života, jako by byly součástí horské dráhy složené z protéz.

Docházím do míst, kde kdysi býval trampský flek. Říkalo se mu Grázlův kemp. Setkávali se tam vandráci s duší toužící po divoké říční ukolébavce. Prý se mezi nimi objevil dokonce i františkánský mnich. Vážili si přírody, ale zákony národního parku jsou neúprosné. Sem už nikdo nesmí. Jen zvěř si tu vyšlapala pěšinky, čtvernožci, kteří hbitě podběhnou ležící kmen jako Corliss. Má hbitost spočívá v mlčení. V tichosti vejdu a ve stejné tichosti zase zmizím. Houštiny se za mnou zavřou. Jen nějaký oblázek mi uvízne v kapse.

Zatím, co Otava má nyní barvu polotmavého nefiltrovaného speciálu Märzen z Kašperskohorského pivovaru, Křemelná je o poznání bledší. Mám pocit, že nějaké odstíny přebrala od hornin, z nichž některé jsou do krvava a jiné do modra podobně jako rezavé smaltované nádobí, které se porůznu povaluje po původních obyvatelích nahoře u Paští. Když docházím ke břehu, pstruzi už o mně dávno vědí. Cítí chvění mých kroků a včas mizí. Hrsti rezavého jehličí, které se usadily ve stojaté vodě, uchvátí co chvíli vír vyslaný proudem a hned se zase uzamkne sám do sebe jak tajnosnubná ulita.

Klubíčko objevuje staré ohniště zakryté jarním firnem. Zčernalé uhlíky tu mohly zbýt po tulákovi, který hledal trochu tepla za mrazivé noci, mohla se tu však zastavit i bouře, opřít se o hůl blesku, strom zapálit. Chtěl bych sem přijít ve chvíli, kdy bylo ohniště ještě teplé. Rozhlédl bych se: Mezi kmeny mizí jakýsi stín. A za ním zůstávají jen zátočiny a mělčiny s jemným pískem. Cítím se u nich doma. Sedím tu hodiny a čerpám bezpečí. Zapomínám, kým jsem, zda v sobě nosím vlastnosti trampa nebo lyrického básníka, mnicha či mládence, který sem jednoho letního večera přivede svoji milou a oba se budou těšit na noc plnou něhy, na noc, která zvěční. Škoda, že nesvítí slunce a nezbarvuje to písčité dno.

***

Fenka Corliss pobíhá sem a tam, nahoru a zase dolů, ze zadku jí visí klacíky a na chlupy olepené bahnem se lepí loňské listy. Nárazy větru jí ohrnuly na ruby ucho.

Vířící listí –

strážkyni dvora

vlaje i jazyk.¹

Vichr hučí v holých korunách, břízy se ohýbají, ty gymnasticky pružné bílé páteře. Listy na loukách se zvedají ke zteči a zase uléhají mezi stébla loňské trávy. Vše je v pohybu.

Klubíčko se potuluje někde za hrází, která se tu vytvořila z kmenů smrků zřícených do řečiště z protilehlého srázu. Jsou přes sebe přeházené jak při sesuvu půdy. Corliss se drží u mě a vytrvale testuje pevnost břehu. Jestli spadne do proudu, bude muset využít svých plaveckých schopností, já ji zachraňovat nemohu. Pak vybíhá hledat svoji paničku. Osaměl jsem. Dívám se na dlaně a pěsti balvanů urychlujících a natřásajících zcuchaný a nakadeřený přehoz řeky. Její šum se spojuje s hukotem větru ve větvích. Dnes v noci by mě údolí před větrem neochránilo. Navíc je tu chladněji než na náhorních loukách na Vaydě. Drží se tu starý sníh a břehy si ponechaly ledové ozdoby z doby únorových mrazů. Jsou to šperky či pouta?

Jaké bezpečí v sobě ukrývá tento jiný čas a trpělivost, které mě smiřují s vlastní smrtí. „S toutéž intenzitou a vytrvalostí, s jakou jsme před dosažením životního vrcholu stoupali vzhůru, klesáme nyní směrem dolů, neboť cíle neleží na vrcholu, ale v údolí, odkud jsme zahájili svůj výstup“, píše Carl Gustav Jung. Řeka spočívá v bezpečných dlaních, které stárnou o mnoho pomaleji. Balvany a skalní bloky jsou pevné, lze se na ně spolehnout. Vratké se spoléhá na podporu méně vratkého. Věčné omývání téhož jen zvolna vynáší nové karty, některé se z vody vynoří v čase sucha, jiné jsou strženy nečekanou povodní. Hru však nikdo ukvapeně nekončí, i z prohrané šarvátky lze vyjít k novým možnostem a vítězstvím.

Pokoj

Jen co zemřu, zas vrátí se

do kraje vlídnost, něžný ruch,

děti půjdou na výlet s tatínkem,

slunce prohřeje horský vzduch,

lidé si v zahradách nalijí víno, prostě odění,

mudrci odvětí na lidskou bídu správně,

až pohřební oheň v popel promění

každou vzpomínku na mě.

Text a foto Roman Szpuk

Poznámka: 1) strážce dvora, howavart, psí rasa.

{gallery}Jitka/rok2021/brezen/vayda{/gallery}