Miniatury: Stín túje se blíží

7 března, 2021
11:00

Stín túje se blíží

Telefonuju na autobusovém nádraží ve Strakonicích. Konečně se mi podařilo dovolat mámě. Huhňám skrz respirátor, máma mi nerozumí, já nerozumím mámě. A tak si ho sundávám.

Objíždí mě auto městské policie. Zastavuje u mně.

„Hej!“ ozve se z okénka. Otočím se k autu, řidič nic neříká, jen si popotáhne svůj respirátor a pustí si ho zpět na tvář.

***

Koupil jsem si v hladovém okně Zlaté Hvězdy polévku prdelačku. Odešel jsem s ní za roh, kde jsou dva stolky s židlemi. A už je u mě číšník.

„Zde nemůžete konzumovat,“ varuje mě. „Nikde v areálu.“

„Odcházím s miskou do ulic trochu jak zpráskaný pes. Pátrám po zákoutí, kde bych se pustil do svého žrádla. Vida, tady je zídka, mezi Komerční bankou a poštou. Polykám horké lžíce, ohlížím se, jestli se odněkud neblíží policista.

Jde kolem mě mladík, respirátor má na bradě, volá komusi, snad sestře: „Nech tátovi pivo. Doktor přijde. Táta leží. Připrav mu ten xindl na tu tlamu.“

***

Před nemocnicí potkávám dvě holčičky. Ta první veze kočárek pro panenky dvojčátka, ale má v něm jen jednu panenku. Druhá ji následuje kousek za ní. Vyráží ze sebe vzlyky, asi už pláče dlouho, maminka ji vede za ruku, druhou ručkou tlačí podobný kočárek jen pro jednu panenku.

„Nebude to bolet,“ říká maminka.

„Ne, nebude to bolet,“ trochu hystericky opakuje holčička a zvedá palec s malou rankou.

„Dáme na to náplast,“ konejší ji maminka.

„Ne, nedáme na to náplast,“ nabírá znovu holčička.

„Nedáme na to náplast?“ diví se maminka.

***

K mámě už mě nepustí ani s negativním testem ani s respirátorem. Zvykli jsme si na těch dvacet minut přesně odměřeného času dole v kapli u melancholických grafik Bohuslava Reynka.

Když jsem tu naposledy seděl, vyhříval jsem se na lavičce, jediné, co venku zbyla. Inu, žijí tu hlavně senioři, k čemu jsou jim lavičky? Když sedím na lavičce já, nikdo si už nepřisedne, je příliš malá. A tak sestry, jdou-li se na chvilku projít, musí odpočívat za chůze dolů k vrátnici a zase zpět. Vtom vyšla sestra Alenka. Vede Hanku, která vrávorá. Celým tělem jí trhají nekontrolované pohyby.

„To je na hovno,“ snaží si upravit na tváři respirátor.

Obě obejdou stejné kolečko jako předtím sestry v bílém. A když se vracejí, Hanka zavrávorá tak prudce, že ji Alenka zachytává na poslední chvíli. „Jdeme jako z hospody,“ směje se.

Pak míjejí auto. V prachu na kapotě obtisklo tlapky nějaké zvířátko.

„A čí jsou to ťapičky?“ ptá se Alenka.

„Kočičí,“ odpovídá Hanka.

„Ano, kočičí.“

Po chvíli vychází Alenka s dalším klientem Honzíkem. Také jeho musí vést. Má ruce zvednuté a prsty zkřivené a pomrkává takřka přivřenýma očima.

„Kanál raději obejdeme,“ radí Alenka. A když se oba vracejí kolem mé lavičky, hlásí mi: „Našli jsme pětikorunu. Co si za to koupíme? Asi nic.“

„Rohlík,“ navrhuju vítězoslavně. A už jsem zase sám.

Stín túje se blíží, poposedávám před ním.

„Ano,“ píše mi Klubíčko & Corliss. „Je naprosto svobodomyslné a vzrušující se přes šest nebo sedm policejních zátarasů dostat za jedním bláznivým básníkem na Šumavu. Hasila by to potěšilo.“

***

Ve Volyňce stojí na kameni kachna, kačer pod ní co chvíli potopí hlavu, zadek mu čouhá z vody. Krk mu zdobí krásně zbarvené jemňounké peří, které se zeleně leskne ve slunci. Pod most od Lidlu vchází mladý pár. Muž a žena divoce gestikulují, nastavují si navzájem tváře, jako by tím chtěli dodat svým argumentům významu. Snad se nehádají.

Žena krev a mlíko s hustými dlouhými vlasy tlačí kočárek, v něm sedí holčička, dívá se sebevědomě před sebe jak malá královnička. O čem se tak vášnivě dohadují rodiče nad ní, ji nezajímá. Už došli skoro ke mně. Žena zastavila, vytáhla malou z kočárku, postavila ji a holčička se vydala legrační chůzí batolete zpět. Kroky jsou nejisté, toporné, ale pro tuto chvíli je cíl jasný: Dostat se z dosahu rodičů. Mladý svalnatec v černém tričku přidal do kroku, nasměroval prtě potřebným směrem, to ale udělalo ihned vpravo v bok, zavrávoralo samo překvapeno náhle změněným směrem chůze a už si to s úsměvem štráduje ke mně. Šláplo do bláta.

„Pojď sem,“ chytil je táta. „Nebo dostanu vynadáno.“ Maminka vezme malou za ruku a zamíří s ní zpět k Lidlu. Pak ji pustí a malá jako by na to čekala, otočila se a ťapy ťap zase zpět.

***

Na nádraží už se stmívá. Na vedlejší lavičce sedí bosá dívka. Vedle sebe má opřený batoh. Stočila si nohy do tureckého sedu a teď si vytváří ze svých bohatých vlasů drdůlek. Je plná svěžesti mládí. V kostkované košili se rýsují drobné prsy, já však nemyslím na nic nedovoleného, spíš vzpomínám na časy, kdy jsem také tak putoval lesy, všechno pro mě bylo nové a opojné a ty vůně, závany vzduchu, jednou teplé, jindy chladnější, nadouvaly svojí energií mladé tělo. Vzpomněl jsem si na nedávný sen. Zase mi bylo osmnáct. Cítil jsem pomíjivost prchavého okamžiku osmnáctých narozenin. Přišly ke mně dvě dívky. Jedna mi prozradila, že je jí dvacet. Tvář měla vážnou, v mých očích už to byla dospělá žena, sebevědomá, která se zatím netouží zatěžovat vážným vztahem. Druhá mi řekla, že je jí šestnáct. A že by ráda byla se mnou, ale už milého má. Vzpomněl jsem si na šestnáctiletou Svatavu. Mně bylo sedmnáct. Přijela na vandr ve Slánských vrších na východě Slovenska, který organizovala podzemní církev. Byla již zasnoubená, spěchala do manželství, jako křesťanka toužila po mnoha dětech. Ale když odjížděla, vtiskla mi do dlaně lístek:

„Bylo by mi s tebou dobře, kdybych už nebyla zadaná.“

Kolik takových dívek jsem na svých poutích potkal? S žádnou jsem se nesblížil. Která by si také něco začala s věčně vážným mladíkem v tesilkách s vyžehlenými puky, s melancholií v očích a chvějícíma se rukama? Snad neznámá, co se na mě usmála ve vlaku do Liberce z chodbičky do kupé? Jak je to možné, že stále vidím ten letmý úsměv, před kterým jsem uhnul pohledem? Nebo dívka vlekoucí na zádech vysokou krosnu s radioamatérským vybavením. Potkali jsme se během výstupu na Bystrou v Západních Tatrách. Dlouho jsme seděli před salaší v Bystré dolině a povídali jsme si, zatím, co se slunce přibližovalo k obzoru.

I letos je jaro plné výkyvů, kráčím na slunci do kopce, zpotím se, pak slunce zakryje mrak, hned se ochladí, obrátím bundu na ruby, aby trochu proschly zpocené rukávy. Dnes už nemám dech tak volný a lehký jak ptačí křídla. Ach, barvy hasnoucího soumraku, který oblak vděčí za můj kratičký pobyt na tomto světě, za těch pár výdechů, které mu dodaly odvahu k pouti?

Text a foto Roman Szpuk

{gallery}Jitka/rok2021/brezen/tuje{/gallery}