Miniatury: Ohnuté břízky

17 února, 2021
13:00

Ohnuté břízky

Teplota klesá a klesá. Snáší se sníh, který na bundě chrastí. Fouká vytrvalý slabounký vítr od severovýchodu a slunce se halí do průsvitného pláště. Jeho zář jen tak prosakuje, zmatňuje. Na Malém Polci se černají ještě nezamrzlá oka rašelinné vody. Snažím se dostat k zasněženému jezírku, ale sníh mi pod nohou praská, slabá vrstva ledu nedrží. Musím vážit každý krok. Líbí se mi taková opatrná vědomá chůze, kdy člověk prožívá každý pohyb. Má chůze má blíže k rozjímavému tanci, než k pochodu. Některé šlépěje se zalijí temnou vodou. Kosodřevina i břízky jsou pokryté námrazky a novým sněhem.

Odcházím za šera.

„Dobrou noc, slatino mlčenlivá,“ otáčím se ještě.

„Ticho léčí. Dobrou.“

***

Vycházím z mrazivého stínu na sněžné pláně Zhůří. Je asi půl desáté, únorové slunce pomalu stoupá a obloha má hluboký modrý vhled. Ach, modři, modři, ty barvo volnosti, vysokých hor a svěží vody v bystřinách. Jak tě miluji!

Ledové oči

Praskla žárovka – místo drátků

je nataženo pavoučí,

zhaslo mi všechno, došel jsem napůl

zavátou cestou za oči,

za led tak modrý, kde nedoraší

co u plamene choulí se.

Nemohu milovat žádnou další,

nedojdu konce vánice.

Nad Huťskou horou plují oblaka, na stožáru musí obstojně foukat. V paprscích na sněhové pláni mi u nohou plápolají krystaly jinovatky. V noci teplota klesla pod -16 °C. Ani teď není o mnoho tepleji. Pokud se vzduch nehýbe, slunce hřeje. Tu a tam se však zvedne vánek a krystaly se zachvějí jak kovové plachty vzdálených lodí. Celou sněžnou pláň, kam až oko dohlédne, pokrývají blikotající světélka. Některá svítí, jiná se chvějí, pérují pod nápory větříku. Jsou i krystaly, které mi vysílají barevné signály. Musím být pozorný.

Po takové době se dívám do zrcadla. Ale zbyly jen střepy. Zavřu oči, otevřu. Tys ty své nikdy nezavřela. Skloním hlavu. Ale nic se nepřežene. Jen vrácené dary tu zůstanou.

Žebřík na stožáru je celý omrzlý. Když se při výstupu dostanu nad les, zavane mi do tváře čerstvý východní vítr. Námraza se pod rukavicemi odlupuje a vítr mi ji žene rovnou do tváře. Uši mi mrznou. Zůstávám však věrný své zásadě vzít si čepici, až když teplota klesne pod -20°C.

***

Vytírám meteorologickou stanici. Venku je -16 °C, vycházím do sněhu bosý, když vylévám pomyje. Áááá, cestou zpět jsem přimrzl ke schodům. Doslova jsem se ploskami nohou přilepil.

O něco později jsem vyšel pod hvězdy. V tak třeskutých mrazech se třpytí nejúžasněji. Jsou chaotickými ukazateli – ale jak se vpichují!

Náhle tmu probíjí zapraskání z černého lesa. Vzdych. To stromy hovoří s mrazem, který jim vniká pod kůru. Tajné šifry z lesa. Co to je, proboha! Co to je?!

***

Čekal jsem na ně. V největším mrazu se začaly snášet – osamělé sněhové hvězdice. Teplota se drží pod -10 °C. Ráno už skoro nesněží. Jen slunce, zatím tak nízké, uvolňuje sněhové chmýří z větví nad Losenicí. Něčím to připomíná podzim. Ale peří nejsou listy. Myslím, že pějí slunci naproti. Z toku Losenice se kouří.

O něco později stojím pod ojíněnou a zasněženou lípou ve Staších. Až nahoře odděluje delším tichem své opatrné trylky sýkorka. Vida, korunou stoupá kouř z komína chalupy pod lipou. Že by ptáček využíval tepla?

Myslím, že pěje naproti slunci.

***

Po velikých mrazech se vracím sloužit na stanici. Břízky, které ohnula námraza, se většinou zlomily. Nic jim nebyla platná pokora.

Před pár dny šel tudy na stanici opilý Pošťák. Lomcoval břízkami, aby je zbavil tíhy. Ale nikdy se nevzpřímily natolik, aby nalezly svoji někdejší lehkost a volnost. Námraza z nich opadala, mírně se narovnaly, ale jistou schýlenost si ponechaly, snad pro jistotu. Pozvi si hrbatou stařenu k tanci…

„Vzpřimte se a pozdvihněte hlavu!“ křičel na břízy Pošťák. „Nemáte proč se ponižovat, ohýbat se. Máte svoji hrdost!“

Text a foto Roman Szpuk

{gallery}Jitka/rok2021/unor/brizky{/gallery}