Silentio
(advent u trapistů v Novém Dvoře)
Přicházím do Nového Dvora až z Toužimi. Svižnou chůzí to trvá skoro tři hodiny. Beru to po zelené značce přes Třebouňský vrch vysoký skoro jako Milešovka (824 metrů nad mořem). Ve větvích smrků se usazuje námraza a všude toho bahna, místy musím blátivé louže obcházet lesem, abych k fortně kláštera nedorazil špinavý jako prase. Co mám od svého pobytu očekávat? Neočekávám nic. Jdu jako slepec. Věřím v ticho. To je jediné, o čem vím, že mi může něco napovědět, protože slov už jsem vyslechl přespříliš.
***
Na pokoji mi není dobře. Vše je tu dokonale vybílené, na stěně kříž, jinak nic. Lůžko je umístěné ve výklenku nahoře, dolů k oknu se schází po schůdkách, ale jsou tu i stupně jak v sauně. Stůl je dlouhý, u něj proutěná židle. Na parapetu ohromného okna, za nímž nevidím nic jiného, než holé kmeny osik a v mlze se ztrácející louku, stojí kamenná soška Panny Marie. Mám tu k dispozici bibli a také komiks ze života svatého Benedikta Labreho. Pročítám jej.
Labre připomíná stín člověka bez vůle. Už jako dítě se postí až do vysílení, spí na podlaze a pod hlavu si dává špalek dřeva. Na výtky odpoví nepřítomným výrazem očí. Pak odchází a zkouší se uchytit v nějakém z klášterů. Nikde ho nechtějí. Až v jednom trapistickém klášteře se nad ním slitují. Ale trpí tam takovým vnitřním neklidem, že se představený bojí o jeho duševní zdraví. Pošle ho pryč. Benedikt odchází a od té doby putuje mezi nejrůznějšími poutními místy. Jednou ho přepadnou v lese loupežníci, jimž vyčítá rouhání. Cestujícímu, který jej zázračně zachrání před smrtí, odpoví jen: „Když byste věděl, koho před sebou máte, nechal byste je.“ Sedává před chrámy, ale když dostane almužnu, předá ji okamžitě jinému žebrákovi. Leží na chodnících, nedbá o sebe, páchne, hýbe s ním hmyz. A modlí se. Někteří jsou zhrozeni, jiní jej obdivují. Chce-li mu někdo pomoci, ubytovat jej, dát mu jídlo, odmítá, že není hoden, že jiní to potřebují více. Nebo prostě mlčí. Smrt se blíží. Přichází kněz, nabízí mu viatikum. I to odmítne.
Kdysi jsem tohoto světce obdivoval jako bezcílně se potulujícího darmošlapa. Tady v té mlze a vlastních pekelných stavech mě děsí i pouhý pohled na jeho nakreslenou postavu. Oči mdlé, stále obrácené nikam, únava čiší z každého jeho pohybu. Vzpomněl jsem si na jeden směr mezi mladými lidmi bez naděje. Na sebevraždu nemají odvahu. A tak se systematicky ničí drogami a nezřízeným způsobem života. Jsou vtělením pankáčského hesla: Není budoucnost. Nebo jinými slovy: Zatoč se sebou co nejdřív. To stejné mohu říci o Labrem, který nebyl ani schopen vzít s sebou spolupoutníka, starce, který by cestou do Lorety beztoho brzy zemřel. Chtěl se modlit jen sám.
***
Ten, kdo je v klauzuře, má svobodu vystoupit k lidem, ten, kdo žije vně klauzury, nemá svobodu vejít k tomu, kdo je v klauzuře.
Co znamená stát se mnichem? Z mého pohledu zvenčí se to podobá stažení plamínku života na minimum. Šetřit jej ve stavu skomírání a tak přežít. Neupozorňovat na sebe. Svět je nemocný, vyhoří ve svých zběsilostech, nenápadný vytrvalý plamínek si počká na svoji chvíli. Asi jako spící pupen ve stromě. Jeden z trapistických otců říká: „Měli bychom dát ke vstupu do kláštera tabuli: Slepá ulice. Mnišský život je určitý konec, završení v metafyzickém významu toho slova. Jakmile se člověk stane mnichem, už nemá co víc čekat.“ Ale stejně mám pocit, že mnichové na něco čekají. Také já čekám. Na odpověď ticha. Otázku se bojím položit.
***
Prvních pět dní se klášter topí v mlhách. Teplota postupně klesá slabě pod nulu. Brzy se začíná usazovat na větvích stromů a na živých plotech oddělujících území vyhrazené jen pro mnichy průsvitná námraza. Pak se nepatrně oteplí a námraza povoluje, sype se z korun na holou zemi, kde vytváří hromady bílých střepů.
Procházím rozestavěnou kaplí Stella matutina. Jitřenka. Dřevěné palety, po kterých sjíždějí na stavbu dělníci s kolečky, jsou pokryté ledem. Uvnitř je jen suchý beton, ze střechy dovnitř kape, průvan je mrazivý, zalézá i pod kabát.
Takhle nějak kape i do kaplí, které podléhají zkáze. Tato kaple ještě není hotová. Je to holokaple z betonu. Oživí ji až přítomnost svatostánku. Nyní je tu nevlídně jako v nějakém squattu. Dala by se tu přečkat noc? Bez povědomí o domově?
***
Procházím alejí. Odbočuju směrem ke klášteru. Naproti mi jede na traktoru mnich. Mám divný pocit, že jsem vstoupil někam, kam jsem vstupovat neměl. Kdybych si ho všiml více z dálky, včas bych se ukryl za kmenem stromu, ale v té mlze se přede mnou vyhoupl nečekaně a je už pozdě uskakovat někam stranou.
Mnich mi pokyne a jede dál. Raději jdu za ním. Cesta je zablácená. V nejnižším místě, kde se bahno mění v louži, vidím javorový list. Na konci prosince už je veškeré popadané listí zrezavělé, šedé, ale tenhle list si zachoval rudá políčka. Připomínají živé maso nějaké relikvie. Nesu ho kousek ve dlani. Pokládám ho na seříznutou plošku v kulatině. Pokračuju do neznáma. Někde přede mnou je ves Dobrá Voda. V mlze se domky objevují na poslední chvíli.
Docházím k podivnému činžáku. Vede mě k němu ulice, po pravé straně rostou pokřivené ovocné stromy, některé jejich větve se podobají kostnatým dlaním i s prsty. Visí na nich papírové krabice, kus záclony, nějaké umělé květy. Ale je tu i hřiště s branami nepřirozeně velkými na to, o jak malý plácek se jedná. Činžák je plný života. Okolo stojí snad patnáct aut. Žijí tu samí Rómové. V oknech se svítí, z některých je slyšet dětský pláč, z jiných hudba. Z oken visí prádlo, které ale v téhle mlze nemá šanci uschnout. Míjí mě mladá Romka s kočárkem, popotahuje z cigára.
Během návratu už se stmívá. Vracím se stejnou alejí. Beru si zpět javorový lístek s živou červení, který jsem tu na hromadě dříví odložil. Vkládám ho do notýsku na básně. Mnich stále ještě zatlouká u cesty kolíky. V klášteře se už za některými okny svítí. Dvě kočičky tu sedí u dveří do domu pro hosty. Beru do náruče jednu po druhé. Ta vůně sena! Tak čistou vůni jsem už dlouho necítil. Závidím jim ten neznámý koutek, jistě někde v suchu, kde se k sobě přitulí a hřejí se navzájem.
***
Chraňte ticho, které je naším společným bohatstvím, tak nějak to vnímají mnichové trapistického řádu. Na prvním místě stojí vztah k Bohu. Ten nelze navázat bez mlčení. Jak se sdílejí bratři v mlčení? Kromě nejnutnějších slov a mimiky také dohodnutými posuňky.
Během čtení jednoho ze světců mi utkví adventní myšlenka stínu: „Boží moc a souhlas s ní, dva stíny, pod jejichž ochranou vstupuje boží spermie do vajíčka.“ To je tajemství vtělení. Domov je ochranou vtělení. Pod bezpečím stínu. Může tedy samotář přebývající na místě přijmout toto místo jako domov? Kde měl svůj domov zmateně bloudící světec Dominik Labre? V toužebně očekávané smrti?
***
Účastním se poctivě všech bohoslužeb. Matutina ve 3:15, ranních chval s bohoslužbou v 6:25, tercie v 9 hodin, sexty ve 12 hodin, nóny ve 14 hodin, nešpor v 17:15 a večerního kompletáře v 19:15. Žalmy se opakují týden co týden. Z některých veršů je mi úzko. Žalmista volá o pomoc, naříká si, že jej obkličují nepřátele a proklíná je natolik barvitě, že se to ústa zdráhají vyslovovat.
Odcházím častěji do Dobré Vody. Mlha se po pěti dnech zvedla a dalo se do deště. Znovu míjím rómský činžák. Jako by mě tam něco přitahovalo. Ach ano, je to domov. Cítím jej z toho společenství lidí, kteří si rozumějí. Zmocňuje se mě deja vu. Žil jsem tu už někdy? Nebo mezi podobnými lidmi?
U vedlejšího domku hází dívka v teplácích dvěma malým chlapcům špalky, ti je ukládají na hromadu. Pak pokračuju za ves. Vítr sílí, déšť houstne, začínám promokat. Najednou přímo nade mnou přistává v koruně stromu hejnko hýlů. Louskají semínka jasanu. Upouštějí křidélka nažek, které padají nejprve do keře s rudými šípky jak do ohniště. Když vítr zesílil, odlétají až ke mně. Ptáčci se pohupují ve větvích. Jejich tiché melancholické pípání vstupuje do mého srdce bez pozvání. Obloha tmavne, cáry mračen letí, a znovu cítím doléhat ke mně domov. Jsem jedním z těch hýlů. Prosím: „Ptáčkové, neopouštějte mě“.
***
Strohý večerní chrám, který navrhl slavný anglický architekt John Pawson, dává na odiv svůj minimalistický charakter. Místa, kde by měla být okna, jsou zakryta betonovými závěsy. Jen odrazem se tak dovnitř dostává světlo dne, v noci zase tlumená zář umělého osvětlení. Během mše se pak rozsvítí světla naplno. Mezi okny stoupají vzhůru do prázdna schodiště. Je to nádherný mystický prvek, ze kterého na mě jde trochu úzkost – jednak z neznáma, kam schody míří a také z podobného motivu v klipu skupiny Alice in Chains ve skladbě Grind. V tom klipu schody zbarvuje zlatavé světlo, zde jsou mrtvolně bílé. Všechny stěny jsou bílé, jakoby bezkrevné.
Každý mnich má v chórové lavici svoji lampičku. Během lectio divina je vidět postavy schoulené nad nějakou duchovní četbou. Postupně přicházejí další v bílých hábitech s extrémně dlouhými rukávy, které při chůzi dosahují skoro k zemi.
Nejtajemněji na mě působí kompletář, který v 19:15 probíhá v úplné tmě. Doznívá zpěv Salve Regina. Nádherný chorál, při němž svítí jen dvě svíce po boku sloupu, na němž trůní Královna nebes předkládající nám svého Syna. Ale ještě není konec. Jeden z mnichů dochází k provazu a rozeznívá zvon. Tři údery k nám pronikají shůry, nezdá se, že je to hlas z tohoto světa. Echo se vpíjí do ticha. Po dlouhé době znovu: Tři údery. A znovu ticho. Ticho a čekání. A znovu tři údery. Pak se rozezvučí zvon naplno. A mnichové odcházejí do svých samot. Nastává hluboké ticho, silentio, které není z tohoto světa.
Do ticha zvon se rozléhá,
otiskuje se tváří
duch do těla.
***
Žalm pro hýly
Nad mojí hlavou v koruně jasanu
šeptem popěvuje hejnko hýlů,
uloupnou semínko, natočí v zobáčku,
nažku upustí pod kmen do krvavých šípků.
Sílí vítr, déšť houstne, stmívá se,
ó, neopouštějte mě, ptáčci!
Chci být jeden z vás, kdoví kde
na pustých místech nalézt stejné plačky,
jejichž hlásky zní jak zakřiknuté krůpěje,
když na hladinu rybníka dopadají.
Smutný mnich kráčí. Nic se neděje,
jen cáry mlhy po kopcích vlají.
Rybník v dešti
Je obeznámen Nejvyšší s mou nocí,
na temno přivykl lidskýma očima.
Zvedl se vítr. Vzbudil vlnky, jež v bocích
laskají rybník. Na hrázi hučí koruna
už bezlistá, co bez knih se učí,
bez listování marnými stránkami.
Přilétla žluna, jak mířil by na cíl
osleplý Pán prodírající se dušemi.
Klášterní kočky
Rothkova kaple je plná černých obrazů,
zpěv mnichů se v betonovém chrámu chvěje.
Prší Pán: Ránu své samoty ovážu,
dvě kočky se přišly mazlit, voní senem.
Když do náruče beru je,
předením se mi odvděčují,
jak pevnosti jsou pevní mnichové.
Očekávám noc, kdy se ke dvěma kočkám stulím
na útěku odnikud.
Již nechci se dočkat rána.
Déšť omývá ortel. Je zrušen soud
nad duší, co dobývá se domů nepozvána.
Prosincová relikvie
Poslední list javoru –maso, jež se nerozpadlo –
je pohozen v aleji– rudá tkáň.
Vyhublý mnich bahnem řídí traktor,
relikvii listu do notesu ukrývám.
Boží tulák
Spravil jsem si opasek záložkou z mnišského žaltáře,
vyšel jsem do luk bloumat.
Levá bota se mi brzy rozpáře,
Vítr mi fouká do tváře mlhou bohat.
Dobrá Voda
Na stromě trčí krabice, záclona a roztříštěné boby,
v oknech blikají žárovičky, jež jsou návnadou
strašákům vracejícím se pozdě v noci:
vyvráceným sušákům na prádlo.
Nový nátěr Krista oprýskává,
okolo hřebu zjevuje se stará krev,
cikánka mě míjí ještě mladá,
tlačí kočár, dokuřuje oharek.
Kyprá dívka hází špalky
dvěma ušmudlaným špuntům u kůlny,
má vlasy rusé jak rakytníkové plody,
už se připozdívá, svatá v teplácích.
Stella matutina
Věčné světlo svítí – stella matutina,
dvěma sbory se lodní chrám potácí,
kdo majáku se nedostínal,
mi ukazuje matný cíl.
Chrám je kořistí mrznoucího mraku,
jak kamení odráží se mnišský zpěv,
za posledním úderem zvonu
mnich v temnotě se ani neohléd.
Kdo měl vidění, odchází němý,
sfoukává svíce, naklání se nad oltář,
jitřní hvězda zahalena – do závějí
řeholního roucha ukryl tvář.
Stella splendens
V lůně se pohybuje dítě,
neptá se, odkud přichází,
jen v mlze stromy střásají je –
krůpěje, které nezmrzly.
Ta mlha je ve mně
a v mlze zkrat
zářící hvězdě
na dohmat.
Snídaně
Kočka se přišla pomazlit za svítání,
kuličky ledu žalm v pavučině ohladil,
hlas krkavce se mlhách ztrácí,
za zeď kláštera smí jen sýkory.
Nad prázdným talířem žehnal se křížem
kajícník obklopen mlaskotem úst.
Prostor opadává jak zemská tíže,
setmění mé mysli nedopusť.
Text, básně a fotky Roman Szpuk
{gallery}Jitka/rok2021/leden/silentio{/gallery}
MINIATURY Romana Szpuka 2020:
1. Tchořovické rybníky
2. Propustk
3. Kreslí a chechtá se
4. Tekuté písky
5. Čtyři úplňky
6. Vzpomínka na Lnáře
7. Vidoucí
8. Únos Sněhurky
9. Vločky a vlaštovky
10. Chlapeček a dálka
11. Ohnivec šarlatový
12. Boliaboliaboliaboli
13. Vodní mlýnky
14. Velký vůz
15. Pokušitelé
16. Třinácté komnaty skal
17. Jen mouchy, kovové a tlusté, to stihly
18. Świetliky
19. Princip propasti aneb noc na Plačlivô
20. První z listů
21. Nesmělé světlo
22. Inverze
23. O čtení
24. Lidi budou klidnější
25. Když už nemůžeš, přidej!
26. Zmrzlý čaj na Milešovce
27. Malířka a převozník
MINIATURY Romana Szpuka 2019:
1. Posed u Modravy
2. Výstup na Stožec 3. Dlouhé zimní noci 4.Předjarní povídání
5. Jarní vítr
6. Náušnice paní Zajícové
7. Soumrak na Šeravě
8. Hle, dělám věci nové
9. Fragmenty
10. Kohout
11. Svár zimy a jara
12. Jepičí láska
13. Hadí vrch
14. Voda, voda
15. Čtení v kavárně na Dvorku
16. Cesty nevyzpytatelné
17. Pouť po Českém středohoří
18. Svatá petflaška
19. Socha Mír
20. Kouzlo červnových večerů
21. Polonina, Svidovec
22. Světlušky, červencové mrazy a pout
23. Čas patří jen hodinám
24. Výstup na Goverlu a Popa Ivana Černohorského
25. Quasi una Fantasia
26. Proměny
27. Sociálka
28. Bouře nad Gabrétou
29. Chamtivci
30. Tiché vytrvalé rytmy
31. Noci, jimiž nezní žádné rozkazy
32. Rázem jsme všichni vzhůru
33. Přízemní mlha
34. Höllbašský vodopád
35. Dušičková spektra
36. První doteky ledu
37. Světlo na mlhách
38. Zdivočelé fotografie
39. Flák srnčího
40.Čarovné mávátko
41. Hořící srdce
MINIATURY Romana Szpuka 2018 :
1. Loučení s Friederike
2. Krátká zastavení
3. Oheň tání
4. Nesouvislý dialog
5. Něžné objetí
6. Mráz a srdce
7. Tichá křídla
8. Co si myslí planety
9. Bezejmenný potok
10. Pouť okolo andělky
11. Město je jiné
12. Osamělci
13. Staří a mladí
14. Zpáteční cesta
15. Chodím furt v pantoflích
16. Toto místo
17. Celé jaro je erotické
18. Na Brantlově dvoře
19. Socha Rodina
20. České středohoří a Šumava
21. Hýlové a blesk
22. Bělásek a děti
23. Omývání barev
24. Bolest křídel
25. Slunovratova noc
26. Květina nezradí svůj květ
27. Barvy čaje
28. Ještěrčin ocásek
29. Střet dvou vášní
30. Zatmění
31. Pavlínka
32. Perseidy 2018
33. Sarančatům sklaplo
34. Prokletí milenci
35. Zanechávaje příbytek otevřený
36. A měla jsem tě ráda?
37. Vážka rudá
38. Kohlschachten
39. Na cello hraješ
40. Zlatá a černá
41. Panta rhei
42. Palvínov a Vatětice
43. Říjnové květy jahod
44. Vratká lávka slov
45. O solitude
46. Listopadové toulky
47. Zasněžené město
48. Přebrodit Křemelnou
MINIATURY Romana Szpuka 2017 :
1. Uplakaný čert
2. Hrušky
3. Vánoční vzpomínka
4. Co všechno ten nástroj dovede
5. Nešahej na ten sníh
6. Otto Hrdin
7. V údolí Losenice
8. Pavoučice sněžn
9. Šla Kačenka podle vody
10. Vzpomínka na Krýmuse
11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati
12. Letící oblaka
13. Pan Kodýdek
14. Cesta pulsu
15. Život a smrt
16. Deštníky
17. Poklady
18. Krucifix
19. Velikonoční vejce
20. Koza v kapli
21. Kolečka vypálené trávy
22. Boubínská noc
23. Ovečky
24. Bratři Kazarovi
25. Domov
26. Táta
27. David je fatalista
28. Noční bouřka na Boubíně
29. Fenka a okoun
30. Duha
31. Cestou z Najmanky na Radost
32. Žluna
33. Rehabilitace
34. Bez střechy
35. Jako bílý šátek
36. Nepoučitelní
37. Dobršská brána
38. Hvězdy a psík
39. Malá ťapkající holčička
40. Zářijové plody
41. Buchingerův dvůr
42. Pouť na Luzný
43. Jaké má oči?
44. Nejmanka u Hrbu
45. První sníh
46. Úplňková noc
47. Jepice
48. Herwart a Empedokles
49. Dálky na dosah
50. Lidská zima
51. Gráve Gabréta
52. Flöhturm
53. Blízkosti opuštěných
54. Miniatury: Čtyři úplňky
55. Świetliky
56. Kometa Neowise
{jcomments off}
