Miniatury: Malířka a převozník

11 prosince, 2020
11:00

Malířka a převozník

Jím kuře a popíjíme vynikající červené víno. V kamnech praská oheň a na stole leží rozmalované skleněné tondo kostelíku.

Navštívil jsem malířku, která dělá skleněné podmalby. Světci se objevují v krajinách, jejichž stromy a louky i oblaka se pyšní uhrančivými barvami. Kolik odstínů zelení a modří! Jsou to díla, ke kterým mě to nutí se vracet a znovu se vpíjet do polyfonie barev.

Malířka mi vypravuje o svém bohémském mládí. Žila mezi plzeňskými malíři, hudebníky a básníky. V šestadvaceti měla pocit, jako by už prožila skoro vše. Co dál? Stojí před ní už jen stále vybledlejší a povrchnější opakování téhož, věčný Nietzscheův návrat?

Jednoho dne odjela na pouť do Medžugorje. Cestu jí doporučil nějaký křesťan, když už si nevěděla rady se svými temnotami. Netušila, že se jedná o křesťanskou pouť. V autobuse s ní seděly staré ženy, modlily se růženec. Byla by nejraději utekla, ale nakonec nevystoupila.

Když přijeli na místo, síla prostředí, energie mnoha modlících se věřících a zjevující se Madony udělaly své. Jakási síla ji srazila na kolena. Pak přišel návrat na Šumavu. Vstoupila do kašperskohorského kostela. Byla napomenuta, že má na hlavě nevhodný klobouček. Vzápětí ji z lavice vyhodila nějaká farnice, protože to místo už měla zamluvené jiná žena. Vyšla z chrámu bezradná. Nevěděla, zda bude schopná žít svoji víru v takovém prostředí.

Raději obcházela šumavské staroušky a povídala si s nimi. Na své chalupě malovala a po nocích se modlila. Jednou večer k ní přišel asi osmiletý chlapec v pyžamu. Svěřil se jí, že se jeho rodiče rozvádějí a že se doma hádají. Nemohl usnout a tak se posadil vedle malířky na postel a povídali si spolu. Po dvou hodinách se vrátil domů. Od té doby začaly na malířčinu zahradu chodit spontánně další děti. Měly ji za hodnou tetu. Hrály si u ní, kreslily si a některé zatoužily modlit se s ní.

***

Po osmé večer jsem se vydal zpět do Rejštejna. Kašperské Hory potáhl závoj mlhy. Ale hvězdy pronikaly skrz, svítily ostře. Myslel jsem, že se během sestupu ponořím hlouběji do mlhy, ale kupodivu mě hvězdná obloha neopouštěla. Pak se pode mnou objevila světla toho smutného městečka.

„Kdo by mohl chtít bydlet na takovém místě?“ divila se malířka. „Jediným důvodem může být láska.“

„Ano,“ odpověděl jsem. „Je to láska.“

Sestup trvá nekonečně dlouho. Celý vesmír na mně leží vahou mého prožitého života. Nevím si s těmi roky rady. Neznám jediný ukazatel, který by mi teď pomohl jít dál správným směrem. Ani ve hvězdách nic takového nenacházím, přitahují mě jen Plejády, cupitající houf kuřátek. Objevují se v korunách aleje, ve kterých holé větve vytvářejí vesmírné vitráže. Směrem k Churáňovu prosakuje čočkovitě protáhlými mračny svit měsíce. Světlo neohrožuje tma, ta mu dává vyniknout.

Silnice je namrzlá, ale mám dobré podrážky. Vše by bylo tak snadné, kdyby mě ta světla dole přijala k sobě, přivítala mě. Ale tam v údolí, v Rejštejně, mě žádný klid nečeká. Nesu si v sobě jen plameny z cizích kamen, hřejivý pocit, oheň, do kterého nemohu přiložit, protože tam nejsem doma. Protože teď už nikde nejsem doma. Doma jsem byl tam, kde jsi zůstala ty. Ale kde teď jsi? Nevím o tobě vůbec nic.

Přesně to, cos mi vyprávěla o své bolesti, se odehrává ve mně – zrcadlově. Nenechal jsem si žádný odstup. Jen tak ses mohla dostat na druhý břeh, na můj břeh. Zbyl jsem tu jako převozník.

Text: Roman Szpuk
Kresba: Smutná duše. Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka 2020:

1. Tchořovické rybníky
2. Propustk
3. Kreslí a chechtá se
4. Tekuté písky
5. Čtyři úplňky
6. Vzpomínka na Lnáře
7. Vidoucí
8. Únos Sněhurky
9. Vločky a vlaštovky
10. Chlapeček a dálka
11. Ohnivec šarlatový
12. Boliaboliaboliaboli
13. Vodní mlýnky
14. Velký vůz
15. Pokušitelé
16. Třinácté komnaty skal
17. Jen mouchy, kovové a tlusté, to stihly
18. Świetliky
19. Princip propasti aneb noc na Plačlivô
20. První z listů
21. Nesmělé světlo
22. Inverze
23. O čtení
24. Lidi budou klidnější
25. Když už nemůžeš, přidej!
26. Zmrzlý čaj na Milešovce