Malá vzpomínka na Karla Beránka
Je to jen pár hodin, kdy mi 8. 12. 2020 zazvonil telefon s nepochopitelnou zprávou – že mé „Ahoj, tati!“ již zůstane bez odpovědi. Nečekané, náhlé, rychlé…
Lidský život jistě nelze uzávorkovat do několika řádků, přesto bych chtěla tuto krátkou vzpomínku věnovat všem, kteří měli Karla Beránka rádi. Ať už jako kuchaře, listonoše, rozvozce pečiva, zastupitele, či „jen“ kamaráda a známého. Všechny tyto pozice vykonával s radostí. Miloval svou rodinu a rodnou Šumavu. Rád pomáhal druhým, ale sám žil vlastně hodně skromně. Nikdy si nestěžoval na to, co má, či nemá. Pokud ale někde pocítil bezpráví, nebál se jít do boje, i kdyby jen slovního. Chtěl, aby se všichni kolem měli dobře. Bez nároku na nějakou poctu. Rád vařil pro celou naši rodinu. Místo technologií upřednostňoval knihy s oblíbenou historií. Chvíle klidu si užíval na bohumilickém kopci či u doubského rybníku. Nechyběl na žádném mém či bratrově velkém koncertu a s kamarádem Rudou často s nadšením jezdil na „Fantomáky“. Vždy měl v zásobě vtípek na rozveselení a pro své vnuky pořádnou lumpárnu…
Takto si tě budeme pamatovat. Jako hodného tatínka, manžela, bratra a kamaráda, který rád pomohl, kde bylo třeba, denně se staral o své blízké a uvnitř zůstal hravý a skromný. Doufám, že Pán Bůh bude mít smysl pro humor, protože i pro něj máš určitě nějaký ten vtípek schovaný. Vtipy zapomeneme, na tebe nezapomeneme.
Dcera Jana s rodinou
{jcomments off}
