Miniatury: Když už nemůžeš, přidej!

28 listopadu, 2020
13:00

Když už nemůžeš, přidej!

Jak teplé mohou být i podzimní dny. Země dýchá těmi několika zbylými žlutými lístky, které ještě vítr neserval z vrcholků bříz. Poslední žár ze všech opadavých si ponechávají modříny. Kolikrát už jejich rezavě zlaté jehličí pokrývá vrstvu sněhu. Nízké boučky a duby se o svůj šat budou prát ještě se zimními plískanicemi, mnohé až do jara.

U rejštejnského mostu se na Losenici otáčí vodní mlýnek. Lopatky se co chvíli zablýsknou v ostrých paprscích. Jde stará žena, přes rameno nese hrábě, na hrabicích chybí dva kolíky. Shrabuje listí na svazích poblíž soutoku Otavy a Losenice. Přes soutok nepřecházím, znejistím, když vím, že bych tě tam mohl i jen letmo spatřit, hruď se sevře. A tak se jen z mostu chvíli dívám do narudlého proudu Otavy. Pak odcházím na hřbitov.

Míjím bílá souhvězdí pámelníku svítící na pozadí temného plotu vedle bývalé školy, na nichž ještě trčí zarezlé rafie hodin. Tady už čas není pánem. Děti sem už dlouho nechodily ani před koronavirem. Na hřbitově se ohlížím po koutě u výklenku s freskou černobílého Krista se zatmělým sluncem. Tam jsem se v dubnu vyhříval na jarním slunci a čekal jsem na tebe, až se potkáme. Bylo mi teplo, vždyť tys byla mým sluncem. Bylo to vlastně nedávno, a jak teď ten kout zpustl. Raději odvracím pohled k hrobům. U hřbitovní zdi svítí narezlé kapradí. Na jednom náhrobku dovádí opět jakýsi chlapeček, stejné rozverné Jezule balancuje na Zeměkouli. A vida – šípky. I ony svou žhavostí přispívají k teplému listopadu.

Není ani jedna po poledni a slunce už mizí za Maierovou skalou. Raději sedám na kolo a ujíždím přes Svojše na Churáňov. Zítra tam střídám Míru. Má posledních dvanáct služeb před odchodem do důchodu. Nevím, proč se tak těší. Co doma? On ale domov má, já ne.

Jede se mi líp a líp. Zpočátku jsem cítil, jak mi covid 19 dal zabrat, ale pak jsem si vzpomněl na Zátopkovo: „Když už nemůžeš, přidej!“ A vida, něco na tom je. Utírám si zpocené čelo o teplý rukáv. V tom nemoderním úboru, v teplácích a kabátu vypadám asi legračně. Alespoň mě nikdo nebude řadit ke sportovcům, kteří jen jedou, aby jeli rychleji, než ti druzí. Mé „přidej“ se dotýká něčeho jiného, je to souboj s únavou vlastního těla. Jak roky jdou, jedu stále pomaleji.

***

Stmívá se, bude jasno, ale fronta už se blíží a následující noc má napadnout až 7 cm sněhu. Sedíme s Mírou v kuchyni. Vypravuje mi o jakémsi dávném známém, který je snad dvacet let po smrti.

„Říkalo se mu půlnoční chodec. Bydlel v Hartmanicích. Nějaký Radek Mikuschka. Byl ochrnutý na půl těla, zranil se nějak v dětství. Vypravil se za mnou z Hartmanic o půlnoci a ráno jsem ho měl na bráně. Měl doma spoustu starých fotek Šumavy. A ty pozvánky na plesy NSDAP! Uchlastal se. Ale možná ne. Možná umřel s alkoholem, jako se dneska říká, že umřel s covidem. Ne na covid. Zda zvedal ruku? Nevím, jisté je, že tihle s českými jmény, co zapomínali na háčky a na čárky, to byly největší kurvy. Spisovatel Hans Watzlik. Jmenoval se Václavík, nebo jak. Ten nemohl Čechy ani cítit.“

Pak vzpomínáme i na dětství.

„Posílali mě ven s bratránky. Co já měl s nimi starostí. Byla to taková nemehla. Šli jsme jednou u Kašperek poblíž Pekla, po revoluci tam vznikla hospoda U Šnečků, míjeli jsme domek, dole se u potoka točil vodní mlýnek. Zastavili jsme se, koukali, z domku vyšel nějaký nerudný chlápek a hned, co tam děláme. ‚Díváme se,‘ řekl jsem, ‚líbí se nám ten mlýnek‘. Tu se ten chlap otočil, sevřel gumovou hadici a já už něco tušil, rychle jsem se vzdálil, ale bratránci ne, stáli na místě, chtěli mu něco vysvětlovat, tak hned každý chytil po ráně. Šli jsme to pak oznámit na vébé do Kašperek, příslušník se na nás obrátil a řekl jen: ‚Nedivte se. Včera mu vykradli barák‘. Jindy jsme se vydali na trať mezi Hydčicemi a Práchní, pokládali jsme na koleje desetníky. Bratránci tam ještě honem přiložili další mince, to už nás zmerčil strojvedoucí, vlak zastavil a já už prchal do bezpečí, stál jsem uprostřed louky, ale oni ne, nechali se chytit, naložili je, odvezli. Vrátil jsem se pro desetníky, přešel jsem jez a tradá domů. ‚Kde máš kluky?‘ ptal se strýc. Řekl jsem, že je zabásli. Pak se vrátili, dostali po stovce pokuty, už ode mě ani ty desetníky nechtěli. ‚Ty jsi správný kluk,‘ pochválil mě strýc. Prostě jsem už věděl, že kdo uteče, vyhraje. Ráno jsem vstal, vyběhl v trenkách ven, pustil jsem mu slepice, na praseti jsem se učil jezdit, bratránci vyspávali, dostali malkao do postýlky. Teta ty dva jen učila modlit Andělíčku můj strážníčku,“ sepjal Míra ruce. „A nic z nich nebylo. Ani se neoženili.“

Text a Foto Roman Szpuk

{gallery}Jitka/rok2020/listopad/nemuzes{/gallery}