Miniatury: Lidi budou klidnější

22 listopadu, 2020
17:00

Lidi budou klidnější

A opět prší. Zatím drobně. Je pět hodin ráno. Nasazuju si cyklistické tašky a vydávám se na obávané stoupání přes Svojše na Zhůří. Ve světle čelovky se mi před očima mihotají krůpěje. Vpravo pode mnou zní symfonie Otavy, po sluchu poznávám peřejky, které jsi mi poprvé ukázala, když jsme putovali k nedávno z vody vylovenému a obnovenému křížku u bývalého mostu k Wunderbachu. Poslouchám svůj dech. Zda doprovází on mne nebo já jeho? Jsme jedinečně zajedno, já a moje tělo. Po levici mi divoce stéká Rýžovní potok. Uvědomuju si,jak je letošní rok s dostatkem vláhy požehnaný. Měl bych si vážit vody jako lásky. Více pokory a klanění mají v sobě tam, kde její vzácnost přetrvává již staletí: V pouštích a v samotě.

Déšť houstne. Tu a tam se na silnici snese list. Už tři se mi přilepily na přední plášť. Teď čtvrtý. Čelovka pátrá po svítících očích divé zvěře. Pot mi stéká po čele, raději ukrývám zamlžené brýle do kapsy kabátu a jedu na poloslepo. Pára, která sestupuje zpod pásku mé čelovky, se slévá s párou mého dechu. Podobně se potkávají dole na Otavě dva protilehlé potoky, ten Pěkný protékající Wunderbachem, a Rýžovní.

Ještě nikdy jsem v takové tmě přes Svojše nejel. U hájovny Vysoká mýť už cítím, že se vrchol blíží. Ale je to jen zdání, vždyť odtud mě čeká ještě nejprudší třetina stoupání. Jak špatně vidím na cestu, snažím se odhadnout svoji pozici podle příkrosti stoupání a zatáček. Ale běda, paměť je ošálena. Jsem netrpělivý, už bych přece měl být v polovině nebo i výš, ale kdepak, čas se vleče úplně jinak, než za denního světla. Dostávám se do časové smyčky. Místo, kde už se domnívám být, projíždím pak ve skutečnosti ještě jednou, někdy i potřetí. Ale všechno pomíjí a také časová smyčka se nakonec rozplete.

Na Zhůří se mi do zad opírá vítr. Pára mého dechu mě předchází, točí se a víří, jako bych před sebou tlačil mlžný obláček, jako bych s ním žongloval. V bývalých vojenských domcích svítí jediné okno. Pod Huťskou horou vjíždím do mlhy. Čelovka je rázem k nepoužití. Vidím jen bílou tmu. Tak ji vypínám a bojím se, že sjedu z asfaltky.A teď už jen stojím. Nohy se mi třesou, ale už jsem ten kopec vyjel alespoň na jeden zátah. Fouká od západu, prší a mlhou stydlivě vstupuje svítání. Nechávám kapky, ať mi dopadají na tvář. Cítím, že teď a tady, za nevlídného počasí, ve větru a na volné louce jsem nejvíce sám sebou.

***

Pokračuju na Zlatou Studnu. Ještě mám čas, tak si sedám pod stříšku k lavici. Nad Přílbou plují rychle šedé cáry nízkých mraků.

V přístřešku

pokládám tvář na rukavice –

podzimní déšť.

Stačí malý polštářek z rukavic, aby si unavená hlava měla na čem pohovět, a ukolébavka větru a deště, a hned bych usnul. Vstoupil bych do snového světa, kde se ještě máme rádi a plánujeme nějaký další výlet. Teď jsou mi společníky jen těžké větve smrků a vůně listopadového tlení. Takhle po ránu sem nikdo nepřijde, cítím se bezpečně. Nanejvýš zenová mniška Ryoen projde kolem a připomene mi cosi svojí básní:

Šedesátkrát

spatřily tyhle oči

měnit podzim barvy.

Dost, řekla jsem o měsíčním svitu,

neptejte se už.

Poslouchejte pinie a cedry

v bezvětří.

***

Seděl jsem nedávno ve Vimperku na břehu Volyňky poblíž bývalého hotelu Anna. Nohy jsem spustil k vodě a jedl jsem párkový salát. A pak jsem – ač je to neekologické – hodil krabičku z plastu do proudu. Připomínala loďku. Archu bez zvířat. Zasekla se o nějaká stébla. Trpělivě se proud snažil ji vymanit z uvěznění. Tíseň z uvědomění si, že nemám kam jít, mě osvobodila od netrpělivosti. Seděl jsem tak dlouhé minuty a hleděl do proudu, lhostejně jsem ulpěl na té krabičce od párkového salátu. Dostal jsem se do stejné časové smyčky? Jestli ano, uzamkl mě v ní jiný druh očekávání, cíl se ztratil v naprosté mlze, jen se dal vytušit, protože kdyby neexistoval, přestal bych i dýchat.

Smutek těžce na mě dolehl, těžší o dobu koronavirovou, kdy je odvahou přijít k člověku a obejmout ho – protože je to také člověk, zranitelný, náchylný k nakažení virem, láskou, nenávistí. Tu se nade mnou sklání dobrosrdečná tvář trochu otylého policisty v roušce.

„Je všechno v pořádku?“

„Je,“ zalhal jsem.

„Tak si, prosím, sedněte támhle na lavičku k fontáně.

„Někdo vám něco nahlásil?“ Bojím se, že budu vyplísněn za tu plastovou krabičku hozenou do Volyňky.

„No, to já vám nebudu říkat, ale stěžovali si, že se chováte divně, že tam možná chcete skočit.“

„Dobrá,“ souhlasím a zvedám se.

„Já vím, že tady na sluníčku se sedí příjemně, ale… lidi budou klidnější.“

„Ano, ano, chápu to,“ přikyvuju a odcházím k lavičce. Další časová smyčka je rozvázána. Jen jedna zůstává, ta, ve které tě sleduju jako ve snu dál. Která jsi ta pravá, ta, která se ponořila do mlčení, či ta, kterou cítím stále po boku?

Text a foto Roman Szpuk

Foto z listopadového ražení z Kašperek

{gallery}Jitka/rok2020/listopad/lidi{/gallery}