Miniatury: O čtení

19 listopadu, 2020
19:00

O čtení

Přijel za mnou na Churáňov Fráňa, na čele rudé třetí oko, prý strávil za osm litrů týden v úplné tmě a teď
chce najít lysohlávky. Vedu ho po svých místech, ale kdepak, houbičky se před námi raději schovaly. Oblaky se štosují u obzoru, daleko je vidět do vnitrozemí. Odcházíme z luk trochu zklamaní, jeho dvouletý synek trucuje, stojí uprostřed louky a nechce nikam jít, malý ztracený človíček: Kde jste?

Přemítám o pobytu ve tmě. Také jeden zažívám, do plného stínu zatmění jsem vstoupil při desetidenní karanténě, když mi zjistili, že jsem pozitivní na onemocnění covid 19. Musel jsem se skrýt před světem v rejštejnském bytě. Dva dny a dvě noci jsem proležel. V noci se hůř dýchalo, ve dne zase vystoupila do popředí únava a bolest očí i hlavy. Pět dní jsem skoro nic nesnědl. Cítil jsem skrze zdi bytu tvoji blízkost. A tma se prohlubovala, tma prázdnoty bez zprávy od tebe.

Obcházeli mě duchové mých oblíbených básníků Emily Dickinsonové a Friedricha Hölderlina. Noc se střídala se dnem v čase, který se vymknul ze svých drah. Vzpomněl jsem si, jak kašperskohorští mluví pohrdavě o Rejštejnu. Prý je to Údolí dutých hlav. I já měl podivně dutou hlavu. A v té vypouklé dutině rozléhala se tma, na jejíž konec jsem nemohl dohlédnout.

***

Nejhlubší bolest nám nedovoluje přijmout pomoc od andělů. Je to o to bolestnější, že je poznáváme a víme o jejich poslání, a přesto nenacházíme sílu otevřít se jim. Dříve jsem myslel, že ano, že právě taková bolest mě činí citlivějším pro podobná nezištná setkání. Ale asi to nebyla ta nejhlubší bolest. A není hlubší bolesti, než kterou nese srdce roztržené ve dví.

V takových chvílích přicházejí andělé v lidské podobě, které třeba důvěrně známe. Jen mají na sobě převlek. Potkáme je nečekaně jako já Johanku. Ihned poznala, jak mi je. V autě s ní seděla tříletá dceruška Anička. Poprosil jsem ji, aby mě zavezla do Rejštejna. Když jsem se poprvé po protialkoholní léčbě opil, někde jsem ztratil klíče. Možná mi spadly za postel. Johanka souhlasila.

„Udělám švestkové knedlíky,“ navrhla cestou. Ale musím někde najít strom se švestkami. Někde u silnice. Koukej se, určitě někde nějaký roste. Stačí mi tak deset nebo dvanáct švestek.“

„Tak já je koupím,“ říkám.

Johanka nesouhlasí, je tvrdohlavá, a že švestky prostě musí někde utrhnout nebo setřást ze stromu u silnice nebo v opuštěné zahradě. Nakonec vzdávám všechny rozumné argumenty a koukám, kde by mohla růst švestka. První neduživý strom objevujeme až nad Nezdicemi. Johanka se snaží zacouvat na cestu, v blátě jí prokluzují kola, já se pokouším vylézt na strom, vzpomínám na triky, jakých jsem používal v dětství, zavěsit se za větev, na kterou dosáhnu, zvrátit hlavu dozadu, sepnout nohy na té větvi a pokoušet se dostávat výš a výš, jsem celý podrápaný, špinavý, nakonec přece jen stojím v koruně.

„Jak ses tam dostal?“ volá nadšeně Johanka.

Snažím se lomcovat celým stromem, pár švestek spadne, ale v trávě moc nejsou k nalezení, a co padne na silnici, to sbírá Johanka i Anička za občasného projíždění aut kolem. Trnu hrůzou, že Aničku nějaké s nich smete. Nakonec zjišťujeme, že vedle stromu, na který jsem vylezl, roste ještě jeden menší, a tam se k plodům lze dostat i bez artistických kousků.

Johanka mi nabídla, abych jel s nimi do Čkyně, že si večer na zahradě něco ugrilujeme. Ukazovala mi, co všechno už na svém pozemku vybudovala. Prováděla mě sem a tam a já se cítil tak unavený a nepozorný. Pak jsme lámali větve z okolních polosuchých ovocných stromů. Oheň dlouho nechtěl hořet.

Náhle zaplály poslední paprsky toho dne. Slunce z posledních sil zapálilo zlatým plamenem okolní svahy a vršky hájů a údolí se naopak ponořilo do šera.

„To se děje pro tebe,“ řekla Johanka.

Ale já nebyl schopen číst v těch znameních. Nechtěl jsem stát boží kráse tváří v tvář, protože jsem jí nerozuměl. Chtěl jsem si vyvzdorovat zprávu od tebe, ač jsem věděl, že je to marné.

***

Večer jsem četl Aničce pohádku. Spal jsem s ní v jejím dětském pokojíku. Ale nechápal jsem to, co čtu. To až v dospělosti umíme číst všechny ty zbytečné články a návody, jak žít, tvářit se moudře a myslet přitom na něco jiného. Stejně jako pohádce pro Aničku, nerozuměl jsem ani slovům Johanky o pomíjivosti všeho.

I na ten krvavý sluneční západ jsem civěl jen jako do akvária cizoty. Tento svět nebyl mým světem. Mým světem bylo marné čekání na tebe. Ta marnost se stala skleníkem, v němž kvetla nicota.

Dnes pláču pro hlasy šumavských potoků a lesů, které se mě snažily přivést k životu. Pláču i pro jiskřivý pohled Aničky, zlatovlasé holčičky, co nemohla rozumět mé bolesti a vytrvale se smála a budila mě k životu. Bože, jak to bolelo!

***

A po více než měsíci jsem se octl v hale plzeňského hlavního nádraží. Na podlaze u laviček chodí kolem sebe dva holoubci. Občas se jeden u druhého zastaví, čistí si navzájem peří na hlavičkách a okolo zobáků. Oba jsou načepýření. Jak jsou asi staří? V lásce není nepřístojné nic, co přibližuje dva k sobě. Nic není nevhodné kromě toho, co sám za nevhodné označím. Mám snad měřit množství něhy? Zda jsem se nepředal příliš? Mám hrát silného, tvářit se, že jsem vše přestál? Nepřestál jsem nic.

Rozbalil jsem chleba od kamaráda. A už opeřenci pochodují ke mně. Jeden má trochu víc odvahy. Blíží se a blíží a tak pokládám drobky na prsty a natahuju k němu ruku, jako bych chtěl, aby mi z dlaně četl osud. Ale holub se bojí. Jen po mně loupe očkama.

Tak je to s dary, které nemám odvahu vzít si přímo z dlaně Nejvyššího. Musí mi je házet jako já drobek holubovi.

***

Nejvíc je mi líto, že už ti nemohu předčítat. U lampičky. Pod okny se míjela rychlá auta, jejich světlomety hmátly po stropě a zmizely. Slova jsou pomalejší, vyslovováním klubou se ze skořápek. Lituju večerů, kdy jsem ti nečetl. Kdy jsem se při nádechu nepodíval do tvých pozorných očí.

Text a foto Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka 2020:

1. Tchořovické rybníky
2. Propustk
3. Kreslí a chechtá se
4. Tekuté písky
5. Čtyři úplňky
6. Vzpomínka na Lnáře
7. Vidoucí
8. Únos Sněhurky
9. Vločky a vlaštovky
10. Chlapeček a dálka
11. Ohnivec šarlatový
12. Boliaboliaboliaboli
13. Vodní mlýnky
14. Velký vůz
15. Pokušitelé
16. Třinácté komnaty skal
17. Jen mouchy, kovové a tlusté, to stihly
18. Świetliky
19. Princip propasti aneb noc na Plačlivô
20. První z listů
21. Nesmělé světlo
22. Inverze