Miniatury: Inverze

15 listopadu, 2020
13:00

Inverze

Sestupuju z Churáňova k Rejštejnu. Údolí jsou zalitá oblaky, ale na horách svítí slunce. Kdo chce snít o mořské krajině, může. Položit se do těch vlnek nelze, zaplavat si v nich. Jen dívat se, jak omývajímé srdce, abych dokázal odpouštět, to můžu. Řádová sestra se podělila o svou zkušenost, že umírající často proklínají ty, kterým nedokázali odpustit. Jiní se otočí zády ke stěně, aby ani pohlédnout nemuseli na člověka, který přišel s nabídnutou rukou.

Odpočívám na břehu Losenice, přivábil mě sem (nebo jsem ho přivábil já?) zvláštní optický jev: Slunce zešikma svítí po proudu potoka, přímo v ose toku, třpytí se na vlnkách, jejichž stíny dopadající na dno. A tyto stíny předbíhají skutečné vlnky závratnou rychlostí. Žijeme-li ve světě stínů a jsme-li jimi i my samotní, jak tomu učil Platón, pohybuje se svět idejí o mnoho pomaleji?

Na pasekách, tam, kam už ani za poledne nedosvitne nízké listopadové slunce, narůstají noc za nocí další a další vrstvy jíní. Krystaly mají čas se rozvinout do vějířů. Připomínají hřbety nějaké podmořské potvůrky, stočené hadí mršky se zježenými šupinami. Možná to jsou zasunuté dětské sny ptáčat, která už dospěla a nyní odlétají s rodiči do jižních krajů někam na tvůj milovaný Balkán. Medailonky s vybledlými fotkami krasavic, mezi nimiž jsem nenašel tebe. Mohou to být i umně naaranžovaná vyznamenání z dávno zapomenuté bitvy, už ani nejsou k přečtení názvy těch řádů. Na pařezech rostou houby, některé obkvétají jíním jak plísní, jiné mají temena kloboučků ozdobená bílými papežskými čepičkami pileolus.

Pod Popelnou odbočuju ze značky, abych mohl jít stále po břehu Losenice. Přecházím loučku, na které mezi slehlými stébly stojí osm kamenů do kruhu a v jejich čele je převyšuje křeslo s vysokým opěradlem složené jakoby z kamenů některého ze snosů. Menhiry jsou malé, jsou to takové menhirky patrně vytažené z Losenice. Představuju si tě, jak tu chodíš do kruhu. Všechno tě v krajině vždy tak zajímalo. Ale v létě bychom v záplavě plevele viděli sotva to křeslo. Nevím, proč právě ten zvláštní trůn na mě působí strašidelně. Jako by v něm usedal rohatec předsedající nějakému krutému obřadu.

***

Ani jsem si nevšiml, jak jsem sestoupil do oblaků inverzní oblačnosti. V lese příchod mlhy člověka překvapí, stejně jako příchod bouře. Čeho jsem si všiml dříve? Utlumeného slunečního svitu nebo mlhy? Už sám nevím. Stojím u ruiny sklárny v někdejší osadě Buzošná. V uších mi zní dialog z nějakého obyčejného odpoledního filmu, na který jsem se z dlouhé chvíle díval na stanici:

„Je osamělá?“

„Spíš je ztracená. Padá do jámy a chtěla by se zachytit.“

Tak nějak vypadají i zdi budovy, které se pomalu hroutí do sebe. A šum Losenice doprovází to pomalé sesouvání s energickou trpělivostí. Osiky okolo upouštějí poslední listy. Všechny jsou žluté, některé doplněné zeleným klínkem, jen jeden z těch listů je rudý.

Jako chlapec jsem chodil do kostela v Teplických Trnovanech, sloužil tam salesiánský kněz Antonín Hladký, promítal dětem diapozitivy s mnoha příběhy ze života svatých. Mezi nimi mě zaujal příběh svatého Tarsicia, chlapce, který nesl k nemocnému hostii. Bylo to v době pronásledování křesťanů. Potkali ho nějací výrostci, draci ulice, chtěli vědět, co nese. Ze strachu, že by znesvětili hostii, neřekl jim nic. A oni ho začali bít, až jej ubili k smrti. A tak teď vidím ten červený list osiky v záplavě žlutých jako krvavou hostii. Rozhlížím se okolo, procházím mezi holými stěnami někdejšího stavení. Možná tu leží malý poslíček. Ale nikdo tu není, jsem tady úplně sám.

***

Po prodělaném onemocnění Covid 19 docházím do Rejštejna dost vyřízený. Už mi bylo lépe, teď po měsíci jako by se potíže ve zpětné vlně vracely. Všechno mě bolí, klouby, svaly, chybí energie. Jenže hned druhý den potřebuju znovu na Churáňov. Beru kolo a zkouším to přes Svojše. Ale nedojedu ani k prvnímu Myšímu domku. Slézám a tlačím. Tu a tam nasednu, odpočítám sto záběrů do pedálů a znovu jdu po svých. Nad Svojšemi se nořím do mlhy.

Zapomněl jsem si rukavice. Mlha namrzá na stéblech trávy a prsty mi mrznou, tlačím kolo jednou rukou, druhou ohřívám v kapse, pak ruce vyměním. Stále častěji odpočívám u krajnice, pak si složím ruce na řídítkách, na ně pokládám hlavu a poslepu postupuju kupředu. Jen doufám, že okolo nepojede nikdo z mých známých. Musím vypadat směšně. Teď už mě bolí nejen nohy, ale i ruce a ramena. Nad mraky se definitivně dostávám až v nadmořské výšce 1 060 metrů. Nad už dost rozcuchanou oblačnost se vypíná dvojvrchol Roklanů a Poledník, moře se však přelévá z Bavor jako by hráz nejvyšší části Šumavy měla co chvíli povolit. Tlačím teď kolo přes louku přímo k lavičce pod Huťskou horou. Tady se vyhřívám na slunci, než se zase vydám dál ke Zlaté Studni a na Churáňov. Výjezd od Myších domků k věži, který jsem vloni zvládl pod 55 minut, mi nyní trval bez mála dvě hodiny.

Text a foto: Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka 2020:

1. Tchořovické rybníky
2. Propustk
3. Kreslí a chechtá se
4. Tekuté písky
5. Čtyři úplňky
6. Vzpomínka na Lnáře
7. Vidoucí
8. Únos Sněhurky
9. Vločky a vlaštovky
10. Chlapeček a dálka
11. Ohnivec šarlatový
12. Boliaboliaboliaboli
13. Vodní mlýnky
14. Velký vůz
15. Pokušitelé
16. Třinácté komnaty skal
17. Jen mouchy, kovové a tlusté, to stihly
18. Świetliky
19. Princip propasti aneb noc na Plačlivô
20. První z listů
21. Nesmělé světlo