Miniatury: Propustka

19 ledna, 2020
09:00

Propustka

Zuzana je rozrušená, vodítko celé napjaté, co chvíli zastavuje u krajnice, stoupá si na pravou nohu a vytahuje hlavu do výšky, vyhlíží na rozlehlé louce pod silnicí potencionální oběť. A tu zpozorním i já. Pár metrů za námi přebíhá na louku partička čtyř divočáků. Trochu jsem se lekla, ale upalují kamsi do bezpečí, vědí, že producírovat se na otevřeném prostoru by mohlo být fatální.

„A hele! Ještě jedno!“

Páté prase nevypadá zrovna ve formě, dělá co může, ale kamarádi jsou daleko vpředu. Pomalým kolébavým pohybem houpacího koně klopýtá za nimi. Zuzana panáčkuje a piští, srst má na hřbetě zježenou.

„No, klídek holka. Víš, že po vánocích taky nejsi moc ve formě. Dostala bys pěknou nakládačku! Konec představení, jdeme!“

Doposud mě neminulo jediné auto, kochám se krajinou za Modlenicemi a v hlavě si skládám a počítám přijatelný cyklistický okruh na letní víkend. Ohlížím se, mám odsud ještě výhled na Boubín, než budu klesat k Výškovicím. Od jihu tam hřeben zarazil oblak a vidím, že na boubínský les drobně sněží. I tady se teď sneslo pár vloček. Zdali vůbec vyrazíš na vrchol, ptám se?

Není dnes příliš vlídně. Když scházím k Paříži, zastavuji nad osadou u křížku a hledám v batohu, do čeho bych mohla ještě smrkat. Mé dva veliké látkové kapesníky, ještě po tátovi, jsou už celé mokré. Ach jo, hodilo by se mi teď umět takové to odfrknutí do vzduchu, ale nemám dostatečný frk, to bych za chvilku vypadala.

– – –

Mám propustku z léčebny. Využívám vzácného času a stoupám s Oldou na Boubín. Sněhu zatím napadlo minimálně, na vrcholovém hřebeni leží pouhé čtyři centimetry a také námraza nenabrala ještě v tento čas obvyklou mocnost. Jen spoře ozdobila smrky a vyhlídkovou věž.

Fouká slabý vítr od západu, vrcholky Plechého i Bobíku se utkávají s mračny a okoušejí jejich měkkost a vetchost. Vpravo od Třístoličníku prozařuje z Bavorska zlatá sluneční opona. Ale představení už nespatříme. Herci se loučí a odcházejí do maskérny.

Nad hlavami nám prosvítá mlhou večerní blankyt, ale přes Basum se už žene další přílivová vlna oblaků. Slunce mizí bez naší účasti daleko za mraky. Smrčina tiše šumí, připomíná mi dech malého nemluvňátka, mého vnoučka Jindříška, který je zrovna čtyřicet dní stár. Zatím pobývá na zemi tak dlouho, jako dlel Ježíš na poušti. Zatím nepozvedl slůvko. Sám je slůvkem nejvýmluvnějším. Oddechuje v peřince, vtělená důvěra ve svět, do kterého nenápadně vplul z rajských vod mateřského lůna. Skrytý v šeru, aby ho nerušil ostrý svit zvenčí, nechává se chovat neviditelnou náručí maminky.

Položil jsem si hlavu vedle jeho hlavičky a přijal jsem jeho dech za svůj. Teď já jsem to malé dítě a poslouchám tep pramene, který se vydal na cestu.

– – –

„Říkáš Meditační potůček?“

Divím se názvu, když si večer cestou domů vyprávíme zážitky.

„Chodil jsem tam s dětmi každý den. Hrály si tam u vody, sbíraly kamínky a klacíčky i proutky jsem tam zasadil jednou o velikonocích.“

No, moc se mi to nezdá. Snad mám i dojem, že v potoku hnije zakutálený balík sena a okolí taky nepůsobilo nijak půvabně. Je pravda, že opodál bylo ohniště s lavičkou, krásné javory a duby, kde v létě najdeš stín pro malé děti v kočárku… a máš pravdu, pro lidi ze sídliště vlastně nejbližší úniková cesta.

Text : Roman Szpuk a Dagmar Heberleinová