Vést první linku kresby v bílém tichu čtvrtky
(vzpomínka na akci Létající ateliér, která proběhla 12. – 14. 6. 2020 v Žihobcích)
Henri Matisse prý řekl svým žákům: „Chcete se věnovat malování? Tak to vám dám nejdřív vyříznout jazyk, protože ztratíte právo vyjadřovat se jinak než barvami a štětcem.“ A tak jsme to zkusili i my, stanout tváří v tvář plenéru a najít odvahu k tomu nejtěžšímu, vést první linku kresby v bílém tichu čtvrtky. Vedoucí kurzu Miroslav Šisler nám po ránu uštědřil několik rad, předvedl nám techniky a pak nás propustil do krajiny, vstříc motivům a našemu mlčení.
Většina se pokusila zachytit kostel Proměnění Páně v Žihobcích, který zářil na pozadí lesa přímo naproti našemu ubytování v chatkách u místního koupaliště. Raději jsem se vydal na druhou stranu, vyškrábal jsem se 
s uhly, tušemi a vodovkami na svah nad jakýsi domek, který slunce osvětlovalo ze strany, takže se moc pěkně prokreslovaly stíny na jeho štítu. Ani jsem si nevšiml, že jsem vstoupil na soukromý pozemek a že jsem pošlapal nějaké kulturní plodiny. Naštěstí se okno neotevřelo, nikdo mi nenadával. Když jsem se vracel pro nějaké další pomůcky do základního tábora u koupaliště, sklouzl jsem celý ten ještě zarosený svah po zadku.
Slunce začalo připalovat. Vyšel jsem naproti kopci pokrytému hájem jak vlasatou helmou. Později jsem zjistil, že se opravdu jmenuje Háj (570 metrů nad mořem). Připadal jsem si ve výhni paprsků jak Vincent van Gogh v Arles. Poléval jsem čtvrtku A2 vodou z petláhve a snažil se zachytit scenérii pomocí perka a hnědé tuše, ale slunce bylo rychlejší než rozpíjení mé barvy. Vypotřeboval jsem na své snažení tři litry vody.
Odpoledne se začaly tvarovat oslnivě bílé oblačné kupy. Zaujala nás zvlášť ta, co vyrůstala v podobě závratné věže přímo nad kostelem. Dosáhla výše vrcholové inverze, roztáhla se do šířky a vytvořila klasickou bouřkovou kovadlinu. Zároveň se z oblačného výčnělku na levém boku snesla takzvaná virga, rozpouštějící se vlasy ledových krystalů. A tvar se měnil do podoby nosatého Žida s vystouplou vousatou bradou, která navíc byla ozdobena pankáčským čírem. Turbulence brzy vypotřebovala svou energii, oblak ztratil kontakt se svojí základnou ukrývající se kdesi za lesnatým hřbetem a jako vrak se už samostatně vydal na svoji pouť.
Po poledním odpočinku jsem se vypravil nad park zámku v Žihobcích. Usadil jsem se na lavičce, zatím co v dálce u Sušice už hřmělo a srážkové pruhy začaly přecházet nebezpečně blízko po hřbetech Javorníku, Ždánova a Sedla. Vznikl úžasný světelný kontrast, kdy slunce ještě prozařovalo remízky a háje poblíž mého stanoviště, ale temný obzor i mrak nad ním už rozpíjely stíny lijáku.
Večer už za soumraku následovala vernisáž našich prací. A pak jsem se vypravil znovu na Háj. Po levé straně lesnatého pokryvu rostla kovadlina večerní bouře. Prokmitávaly jí blesky, jak by tam explodovaly dětmi upuštěné balónky. Na pozadí červánků se rýsoval obrys Svatoboru. Po louce jezdil traktor a balil do lisovacích pásů kotouče sena. Rychle se stmívalo, nad kostelem si však vysoký mrak udržoval stále dostatek popelavého světla končícího dne. I louka ztmavla, jen kopretiny jak pozemské hvězdy svítily do nadcházející noci. A ještě něco tu svítilo pod keři na pastvině: Žampiony ovčí.
***
V neděli ráno jsem, stejně jako v sobotu, pozoroval v bazénu pulce skokana zeleného. Právě docházelo k jejich přerodu v malé žabičky. Ty, které už zatoužily vypravit se přískoky někam po svých, se shromáždily pod prvním schodem vyčuhujícím nad hladinu. Zdálo se, že nevědí jak dál, k trávníku nahoře je takové schody čekaly hned tři. A tak jsem se jim snažil pomoci a napsal si při tom i haiku:
Bazén v Žihobcích –
kávovou lžičkou pomáhám
žabkám do schodů.
Přilákaly mě květy vlčích máků a tak jsem se dostal až pod čapí hnízdo, které sídlilo na komínu kousek od nás v Podskalí. Slyšel jsem párkrát klasické zaklapání zobákem. Dva dospělí čápi se vznesli, majestátně zakroužili a dali nám lidem, poznat, že jsme pro ně rovni plazům. Okolo velkého hnízda poletovali drobní ptáčci, mizeli ve spleti klacků a zase z nich vyletovali. Zřejmě si v tom velikém hnízdě postavili svá malá hnízdečka. Říkal jsem si, jaké to musí být založit si domov v sousedství takových obrů, slyšet za svou stěnou tajuplné zvuky, kterým já sám, drobný pěvec nerozumím. Mám být zticha? Nebo se nemusím bát prozrazení?
Míjel mě děda na kole. Zastavil a řekl mi: „Letos přiletěli později. Asi měli problém na hranici. Už tam mají dvě malé hlavičky.“
Vypravil jsem se pak s akvarelem zpátky na louku pod Háj. Po louce táhnoucí se až nahoru k hájku přeletovala hejna ptáků. Usadila se a pak se zase postupně vznesla a přemístila se nizounko nad posečenou plání o kousek dál jako dlouhý šat neviditelné dívky. Brzy se zatáhlo a hory na obzoru pokryl závoj deště. Čekal jsem na něj. Popravdě řečeno byl jsem bezradný z obtížné techniky akvarelu. A skutečně, už první kapky mi přispěchaly na pomoc. Bůh deště přinesl vláhu na moji čtvrtku i hlavu. Zastříkal mi mé křečovité a neumělé tahy a fleky pokoušející se zachytit mnohabarevné střechy a odstíny zeleně nad Žihobci, rozpil, co se dalo a při návratu zpět k táboru mi ještě stekly pramínky vody z lesa a střech k vrchnímu okraji čtvrtky. Vytvořily vícebarevné dráhy blesků co vzpomínky na noční bouři.
Blízkost koupaliště nabízela kromě osvěžení i smytí barev, pak-li to nebyl latex, také námi hojně používaný, nebo zaschlý akryl. Využil jsem možnosti a zaplaval si i v lijáku, který se na nás snesl, jak výše zmíněno, v neděli dopoledne. Plavat a vidět z nízké perspektivy nad hladinou, jak krůpěje vystřelují zpět v podobě sloupků, je jedinečné. Vypadalo to, jako by proletovaly hladinou odkudsi zdola, ze dna. Vytvářely se i bubliny a pleskavý šum lijáku evokoval modlitby neviditelných zástupů bloudících v chaotické pouti mezi prchavými svatostánky.
Text: Roman Szpuk
{gallery}Jitka/rok2020/srpen/roman{/gallery}
{jcomments off}
