Zákaz návštěv na sociálních lůžkách
Na doporučení KHS je zákaz návštěv od 28. 7. 2020 do odvolání …
Většina z nás to viděla: Starý pán či stará paní se na eldéence nebo v domově pro seniory naklání nad tablet. Sestřička jim pomáhá přiblížit virtuální tvář dcery, syna nebo vnuků. Babička nebo dědoušek se usmívají, že vidí své blízké alespoň na dálku.
A jaká je realita? Zde vám mohu přiblížit svoji vlastní zkušenost. Stojím u dveří, ke kterým ochotná sestra přivádí z pokoje moji maminku. Přesněji: Stojím deset metrů od těchto dveří. Maminka si zoufale snaží udržet na tváři roušku. Něco na ni volám, nerozumí, už špatně slyší, a můj hlas je navíc rouškou zkreslený. Sestra jí musí tlumočit mé huhňání. Maminka to po chvíli vzdává a žádá sestru, aby ji zase odvedla zpět na pokoj. Obejmout se nemůžeme. Ani rouška proti roušce totiž není bezpečná v této paranoidní atmosféře strachu z nákazy. Později slaví moje dcera třicet let. Ráda by prababičku svých dětí pohostila na blízkém Vodníku. Ani to není možné. Po dohodě se nám zdaří zprostředkovat alespoň krátké setkání maminky s vnučkou. Ohlížíme se jak štvanci, kteří se dopouštějí největšího zločinu. „Dva metry, proboha, dodržujte dva metry,“ prosí nešťastná sestra, která maminku s rouškou na chvilku přivezla ke dveřím nemocniční budovy. Jak při konspiraci za doby totality předává sestra mé dceři maminčin dárek. Krátké přání zní opět na dálku jak z klece do klece. Roušky se nám lepí na tváře a krátí se nám za nimi dech.
Ptám se v duchu: Přišli jsme všichni o rozum? Pro staré lidi na sociálních lůžkách či v domovech důchodců není nic důležitějšího, než prožívat sounáležitost se svými blízkými. Znamená to pro ně víc, než dodržování hygienických zásad. Jak by se asi hygienici tvářili, kdybychom jim odebrali děti, zavřeli je do betonového krytu a potěšili je tvrzením, že jsou v dokonalé izolaci, kde opravdu žádný virus nehrozí?
První vzpoury se v Itálii objevily, když došlo k zákazu návštěv ve věznicích. Tam si lidé uvědomili svá práva a dokázali se za ně postavit. Ale staří lidé tolik energie nemají. Více se bojí. Zvykli si už, že je za ně rozhodováno i v takovýchto základních otázkách. Pustí ke mně návštěvu? Nepustí? Vše se dá tak dobře zdůvodnit ochranou jejich zdraví. Je o ně postaráno. Odpovědní lidé, hygienici a další, kteří si uvědomili, jakou mají moc, nám namlouvají, že chrání lidi. Oni však především chrání sami sebe. Když se v nemocnici objeví nákaza, jsou pak z obliga. Zeptal bych se jich: Před čím chráníte starého člověka? Tvrdíte, že je ochraňujete před nákazou, a přitom je odstřihujete od života. Příběh jejich existence je nemyslitelný bez osudů těch, kteří vzešli z jejich krve.
Tam, kde rodinné vztahy nefungují, nechává všechny zákaz návštěv v nemocnici klidnými. O mnoho více však trpí senioři tam, kde rodiny fungují a nescházely v nich bohaté osobní kontakty. Kolik těm starým lidem zbývá let, měsíců, týdnů či hodin? Čas je proti nim i proti těm, kteří jim chtějí být nablízku, potěšit je, vyjet s nimi na vycházku, prožít společně krásu letní přírody. A tak staří lidé nepozorovaně chřadnou. Své blízké uklidňují: Nic mi není. Tím se jejich chřadnutí stává předmětem tajemství, o kterém se nemluví.
Je-li starý člověk izolován před vnějším světem a nesmí-li přijímat návštěvy, dochází o potlačení jednoho z jeho základních lidských práv. Ve strachu z nákazy, kterým nás neustále masírují média, se tváříme jako odpovědní a mlčíme k této ostudné usurpaci člověka státem, hygieniky či zdravotnickým zařízením. Představme si soustavu soustředných kruhů. Uprostřed ztroskotal starý člověk. Okolo něj sevře ústav první kruh. Až okolo ústavu vzniká další kruh, který bychom mohli nazvat rodinou. Takzvaný kruh bezpečí, do kterého nesmějí zvenčí vstoupit nejbližší, mění se ve vězení. Zkusme soustředné kruhy nesvobody zaměnit za trojúhelník, na jehož tři rohy bychom mohli napsat klient, ústav a rodina.
Těch, kteří by svůj strach rádi zamkli za vysoké zdi sterilních útulků, se ptám: Jste zděšeni, že každý člověk umírá? Dobrá, pak se obalte rouškami a igelity od hlavy až po zadnici, je-li vám libo, ale nechte svobodu těm, kteří si cení lidské blízkosti více, než imunity vůči životu, jaký je: nádherný v sounáležitosti živých, zranitelný ve svých krásách a heroický v oběti. Člověk je pomíjivý, ale láska znamená více než smrt a láska chce být projevovaná na živo, bez dvoumetrových odstupů a vyděšených očí na plakátech všude po obchodech. Život každého z nás jednou skončí. Kdo z nás by chtěl umírat daleko od svých nejbližších?
Text: Roman Szpuk
