Miniatury: Świetliky

19 července, 2020
09:00

Świetliky

Večer se kdesi nad horou Krzemieniec vrší bouřkové mraky. Stmívá se. Sedím na břehu říčky Wołosatky, na druhém břehu se krabatí skalky, štosuje se tam už noční tma po stránkách zavírané knihy dne. Vzduch je dusný, přes den teplota stoupla přes třicet stupňů a teď se blíží fronta. Objevují se světlušky. Je jich stále více. Míjí mě pár mladých Poláků.
„Świetliky,“ upozorňuje ona svého milého.

Pozoruju světélka, jak se komíhají sem a tam, ztěžka letí nad proudem vody. Chvílemi se zdá, že je voda Wołosatky strhla. Zmizí na chvíli a zase se zažehnou. Nesou něco těžkého?

Procitá vítr. Nelze určit, odkud kam vane, jen tuším naznačené průlivy údolím. Spíš se zdá, jako by se v horkých poryvech zvedal do výše. Tu se ozve zapraskání. Brána hromu lákající vejít a nevrátit se zpět? Ne, následné těžké žuchnutí, zaléhající ke mně do doliny, prozrazuje, že v hloubi hory povolil strom, obří velikán možná již naprasklý z nějaké předchozí bouře. Sto či více let růstu ukončí jediný okamžik. Po vzdechu a pádu následuje klid. Hladina za utonulým se uzavřela. Život pokračuje dál.

***

Bouře nad Wołosatkou

Z tvých rozblýskaných očí

světlušky hledají koridor.

Nad proudem nesou těžkého cosi.

V hoře zapraskal, žuchl strom.

Usínám pod volnou oblohou. Hmatám vedle sebe. Zda se tě dohmatám, má milá skrytá za plátnem stanu?

Cítím se osamělejší, než ve vězeňské kobce. Ale ne, nejsem úplně sám. Jste tu ještě vy, světlušky, świetliky, průvodkyně neznámých polských milenců v šumu něžných peřejí. Jste tak lehké, vy drobné společnice mého smutku. Poletujete napospas povětří. Kam se podějete se svými lampičkami?

Vychládají teplé šlépěje na oblázcích říčního břehu, vyvětrána budou lesní zákoutí a škvíry pod kamením a nahoře, tam vysoko na poloninách se možná na mohutném kříži na Tarnice rozbliká Eliášův oheň.

***

V noci dopadají na údolí veliké kapky bouřkového lijáku. V recepci kempu v Ustrzyki Górne se popíjí, příšerný řev trhá šum větru a bubnování kapek.

Ráno stále prší. Říčka se ale zvedla jen nepatrně. Zato se ochladilo. Stoupáme na poloniny Bieszczad. Cesta nás vede na vrchol nejvyšší hory Tarnica (1 346 m.n.m.). První kroky vzhůru do bezlesí provokují prudký vítr, vichřici. Na loukách ladí hukot své struny, čechrá modré čupřinky chrp horských, které jako by se rozutekly ze zahrady kamenného polygonu. BIeszczady smekly bukové pokrývky hlav, nechávají se ovívat. Vše je ponořeno a omýváno řídkým mlékem mračen, které kýl lodi horského hřebenu rozstřikuje do chuchvalců mlhy. To hory se stydí za pleše a pěstní klíny, které jako by zarazila do jejich temen žárlivá nevěsta hor.

Dešťové kapky nemají zábrany. Neutiší je listy pokroucených buků v údolí a ve svazích o něco níže.Neokouzlí je lesklé a hladké pokroucené kmeny propletené navzájem v objetích a soupeření. Po hrstech zasypává mě jimi volný prostor po mé levici. Nikam není vidět, prožívám bezednou hlubinu hustého lijáku, jenž buší do skalních torů.

Nemám dobré vybavení. V mazlavé hlíně pěšinky to klouže. Jdu v teplácích a ve svetru. Vše je v několika minutách prosáklé vodou. Oblečení na mně ztěžklo, jako bych stál pod sprchou. Studená vichřice mnou v nárazech lomcuje. A tak zrychluju. Překračuju schody vytvořené z dřevěných špalíků. Co schod, to rybníček.

Ale ani na vrcholku nenacházím závětří. Zbyla mi ještě suchá mikina. Navléknu si ji na holé tělo. V prstech ztrácím cit. Zůstávám v ledovém dešti a vichřici do půli těla nahý, nadávám si, že už jsem si dávno nepořídil lepší vybavení.

***

Vichřice na Tarnice

Hora odlupuje vrstvy tepla,

pleská kapkami o kámen,

nahého do půli těla

voláš mě z vichřice: Romane!

Text: Roman Szpuk

Foto: Dagmar Heberleinová

{gallery}Jitka/rok2020/cervenec/szpuk{/gallery}