Velký vůz
(Churáňov, noc z 5. na 6. 5. 2020)
Večer se oblaka zatáhla blankou vysokého deště. I slunce je jím zamlžené, když je jakýsi palec zatlačuje za obzor vlevo vedle Huťské hory. Oblaky mají modro temný odstín, purpur se jich nedotýká, žádné červánky se netvoří, jako by krev zasychala hned vedle rány. Obklíčila ji. Či ji brání, aby rána mohla krvácet, aby vyvěrala ve své pravdě.
Po setmění se vyjasnilo. Využívám toho a jdu spát pod volnou oblohu. Cítím, jak mi tvář mrzne. Velký vůz nade mnou zaplavuje měsíční zář. Není násilná, jako ta sluneční, hladí oči jak samet. Usínám, ale co chvíli jsem zase vzhůru. A Velký vůz se skoro nehýbe. Má nějaký těžký náklad. Možná odváží kočovníka, který snil o tom, že mě povede do bezdomoví, odkud už není návratu. Protože z pravého bezdomoví už návratu není.
***
Jak, vesmíre, jsi malý, když nutí to bolest rozkošatit se, rozprostřít plody po všech tvých končinách a odlehlostech, aby odtamtud svítily v podobě hvězd! Obloho, bezhraničný obklade srdce, slyším celé generace světců i hříšníků. Tolik zpěvů a veršů a barev smíchaných s krví, se slzami!
Středem mého života jsi ty. Okolo mě to bouřilo, ale tys byla tím středem. Nyní jsi poodstoupila a není, kdo by tě nahradil. To místo je dosud teplé. Vychládá jako půda během nočního vyzařování tepla. Je tam prázdno a já tomu prázdnu v jakési panice unikám chaoticky všemi směry a nikde žádný pevný bod. Kdy mi konečně dojdou síly? Naleznu půvab prázdnoty?
Je tak důležité, koho učiníme středem svého života. Nechť je to ten, se kterým se stále mohu potkávat, a třeba i věčným míjením – i tam se mohu ujistit, že on je, jen je, to postačí.
***
Hvězdy jsou němé zvonky podobné těm, kterým jsem naslouchal cestou z Rejštejna na Churáňov, když jsem ještě dole u Losenice míjel stádečko klidných ovcí. Zavřel jsem oči a ta hudba byla tak jemná, zněla jak nejprostší minimalismus. Vteřiny odkapávají, jako by chtěly cosi na poslední chvíli zachránit. Každá vteřina, která uplývá, žene bytost ve světě k něčemu, co nemůže snést, napsala Simone Weilová. Kde, kde pramení ta poslední krůpěj, poslední chvíle?
Nedávno jsem šel okolo Malého Polce. Ve vysychající louži ležela žabí vajíčka. Konec? Ale pak, když jsem už seděl u rašelinového jezírka, dalo se do deště. Bylo to po dlouhém suchu. Když jsem se okolo těch vajíček vracel na stanici, louže se již plnily novou vodou. Kapka za kapkou jako by kuňkala. Snad s těmi vajíčky rozmlouvala hlasem jejich nepoznané matky.
***
Ležím pod hvězdami, usínám a znovu se budím a těžký Velký vůz jen zvolna popojíždí. Vybavuje se mi mudrc Lao-c‘: Třicet loukotí spojených vjedno dává kolo, leč „nic“ mezi nimi tvoří použitelnost vozu.
Ptám se, zda slzy už ztratily zákal sebelítosti, zda lze jimi hledět jako optikou, dohlédnout tou gravitační čočkou dál do tvého nitra.
***
Jsem ve vigilním kómatu zasažený elektrickým proudem. Mluv na mě, mluv na mě, i když neodpovídám – dostala ses ke mně hlouběji, než v plném slunečním světle. Prosím, mluv. Že mám zavřené oči, neznamená, že už jsem odešel. Vím, že jsi blízko, blizoučko. Vím, že jen dvakrát mohu zemřít, nejdříve ve tvém srdci, až pak ve vyhnanství z tohoto srdce.
Co jsem v životě zapálil, to věčně hoří. Se stejnou intenzitou. Jen se to za mnou pozvolna zpožďuje, asi tak, jako Měsíc za Sluncem. Večer co večer vyhlížím místo svého nočního úkrytu. Jsem tam sám a ve zvětšujícím se odstupu činí totéž mé ohně. Vyjdu nad místo svého noclehu, podívám se zpět, vidím ty plameny, jsou slabší a slabší, ale ne proto, že méně hoří, jen se vzdalují, opožďují. A už tak nehřejí. Přesto jdou dál v mých stopách a nic z toho, co prožívám, nezůstane nedotčeno jejich teplem a září.
***
Ráno mě budí ptáci a mráz. Přes blankyt nade mnou jako by někdo začal přetahovat průsvitný bělostný závoj. Pluje od severu a připomíná proud zapomnění ale stejně tak i konejšivý dech tvé blízkosti. Kdybych byl dítě, mohla by to být mateřská dlaň, která mě přikrývá až po bradu. Ale poznávám v něm i řeku, na jejíž hladinu se dívám ze dna jako ve snu, hladinu, po které plují křehké vatovité kry. Svlékající se vodní živočich se plazí neslyšně, míjí zenit, vidím z něj jen průsvitné šupiny.
Proti proudu té nizounké oblačnosti zamířil houpavým letem drobný ptáček. Jako by zahlédl v dáli druhý břeh. Pak se ztratil a zase nezbývá nic jiného, než ten proud rozpouštějících se květů, nízký (pouhých 100 metrů nade mnou) a houstnoucí stratokumumus. Kdosi ta oblaka natřepává. Začínají se měnit v duchny a snad i zvedat. Ze stratokumulu se rodí kumulus a jak jeho základna nenápadně stoupá, proud zpomaluje.
Během noci mě pokrylo jíní. Vždy, když se ráno probudím ojíněný, mám pocit, že se nade mnou v noci někdo skláněl a jeho dech mrzl. Teplota při zemi k ránu klesla na -7,1 °C (na Perle na -10,4 °C).
Text a foto: Roman Szpuk
MINIATURY Romana Szpuka 2020:
1. Tchořovické rybníky
2. Propustk
3. Kreslí a chechtá se
4. Tekuté písky
5. Čtyři úplňky
6. Vzpomínka na Lnáře
7. Vidoucí
8. Únos Sněhurky
9. Vločky a vlaštovky
10. Chlapeček a dálka
11. Ohnivec šarlatový
12. Boliaboliaboliaboli
13. Vodní mlýnky
MINIATURY Romana Szpuka 2019:
1. Posed u Modravy
2. Výstup na Stožec 3. Dlouhé zimní noci
4.Předjarní povídání
5. Jarní vítr
6. Náušnice paní Zajícové
7. Soumrak na Šeravě
8. Hle, dělám věci nové
9. Fragmenty
10. Kohout
11. Svár zimy a jara
12. Jepičí láska
13. Hadí vrch
14. Voda, voda
15. Čtení v kavárně na Dvorku
16. Cesty nevyzpytatelné
17. Pouť po Českém středohoří
18. Svatá petflaška
19. Socha Mír
20. Kouzlo červnových večerů
21. Polonina, Svidovec
22. Světlušky, červencové mrazy a pout
23. Čas patří jen hodinám
24. Výstup na Goverlu a Popa Ivana Černohorského
25. Quasi una Fantasia
26. Proměny
27. Sociálka
28. Bouře nad Gabrétou
29. Chamtivci
30. Tiché vytrvalé rytmy
31. Noci, jimiž nezní žádné rozkazy
32. Rázem jsme všichni vzhůru
33. Přízemní mlha
34. Höllbašský vodopád
35. Dušičková spektra
36. První doteky ledu
37. Světlo na mlhách
38. Zdivočelé fotografie
39. Flák srnčího
40.Čarovné mávátko
41. Hořící srdce
MINIATURY Romana Szpuka 2018 :
1. Loučení s Friederike
2. Krátká zastavení
3. Oheň tání
4. Nesouvislý dialog
5. Něžné objetí
6. Mráz a srdce
7. Tichá křídla
8. Co si myslí planety
9. Bezejmenný potok
10. Pouť okolo andělky
11. Město je jiné
12. Osamělci
13. Staří a mladí
14. Zpáteční cesta
15. Chodím furt v pantoflích
16. Toto místo
17. Celé jaro je erotické
18. Na Brantlově dvoře
19. Socha Rodina
20. České středohoří a Šumava
21. Hýlové a blesk
22. Bělásek a děti
23. Omývání barev
24. Bolest křídel
25. Slunovratova noc
26. Květina nezradí svůj květ
27. Barvy čaje
28. Ještěrčin ocásek
29. Střet dvou vášní
30. Zatmění
31. Pavlínka
32. Perseidy 2018
33. Sarančatům sklaplo
34. Prokletí milenci
35. Zanechávaje příbytek otevřený
36. A měla jsem tě ráda?
37. Vážka rudá
38. Kohlschachten
39. Na cello hraješ
40. Zlatá a černá
41. Panta rhei
42. Palvínov a Vatětice
43. Říjnové květy jahod
44. Vratká lávka slov
45. O solitude
46. Listopadové toulky
47. Zasněžené město
48. Přebrodit Křemelnou
MINIATURY Romana Szpuka 2017 :
1. Uplakaný čert
2. Hrušky
3. Vánoční vzpomínka
4. Co všechno ten nástroj dovede
5. Nešahej na ten sníh
6. Otto Hrdin
7. V údolí Losenice
8. Pavoučice sněžn
9. Šla Kačenka podle vody
10. Vzpomínka na Krýmuse
11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati
12. Letící oblaka
13. Pan Kodýdek
14. Cesta pulsu
15. Život a smrt
16. Deštníky
17. Poklady
18. Krucifix
19. Velikonoční vejce
20. Koza v kapli
21. Kolečka vypálené trávy
22. Boubínská noc
23. Ovečky
24. Bratři Kazarovi
25. Domov
26. Táta
27. David je fatalista
28. Noční bouřka na Boubíně
29. Fenka a okoun
30. Duha
31. Cestou z Najmanky na Radost
32. Žluna
33. Rehabilitace
34. Bez střechy
35. Jako bílý šátek
36. Nepoučitelní
37. Dobršská brána
38. Hvězdy a psík
39. Malá ťapkající holčička
40. Zářijové plody
41. Buchingerův dvůr
42. Pouť na Luzný
43. Jaké má oči?
44. Nejmanka u Hrbu
45. První sníh
46. Úplňková noc
47. Jepice
48. Herwart a Empedokles
49. Dálky na dosah
50. Lidská zima
51. Gráve Gabréta
52. Flöhturm
53. Blízkosti opuštěných
54. Miniatury: Čtyři úplňky
{jcomments off}