Miniatury: Velký vůz

6 května, 2020
15:00

Velký vůz

(Churáňov, noc z 5. na 6. 5. 2020)

Večer se oblaka zatáhla blankou vysokého deště. I slunce je jím zamlžené, když je jakýsi palec zatlačuje za obzor vlevo vedle Huťské hory. Oblaky mají modro temný odstín, purpur se jich nedotýká, žádné červánky se netvoří, jako by krev zasychala hned vedle rány. Obklíčila ji. Či ji brání, aby rána mohla krvácet, aby vyvěrala ve své pravdě.

Po setmění se vyjasnilo. Využívám toho a jdu spát pod volnou oblohu. Cítím, jak mi tvář mrzne. Velký vůz nade mnou zaplavuje měsíční zář. Není násilná, jako ta sluneční, hladí oči jak samet. Usínám, ale co chvíli jsem zase vzhůru. A Velký vůz se skoro nehýbe. Má nějaký těžký náklad. Možná odváží kočovníka, který snil o tom, že mě povede do bezdomoví, odkud už není návratu. Protože z pravého bezdomoví už návratu není.

***

Jak, vesmíre, jsi malý, když nutí to bolest rozkošatit se, rozprostřít plody po všech tvých končinách a odlehlostech, aby odtamtud svítily v podobě hvězd! Obloho, bezhraničný obklade srdce, slyším celé generace světců i hříšníků. Tolik zpěvů a veršů a barev smíchaných s krví, se slzami!
Středem mého života jsi ty. Okolo mě to bouřilo, ale tys byla tím středem. Nyní jsi poodstoupila a není, kdo by tě nahradil. To místo je dosud teplé. Vychládá jako půda během nočního vyzařování tepla. Je tam prázdno a já tomu prázdnu v jakési panice unikám chaoticky všemi směry a nikde žádný pevný bod. Kdy mi konečně dojdou síly? Naleznu půvab prázdnoty?
Je tak důležité, koho učiníme středem svého života. Nechť je to ten, se kterým se stále mohu potkávat, a třeba i věčným míjením – i tam se mohu ujistit, že on je, jen je, to postačí.

***

Hvězdy jsou němé zvonky podobné těm, kterým jsem naslouchal cestou z Rejštejna na Churáňov, když jsem ještě dole u Losenice míjel stádečko klidných ovcí. Zavřel jsem oči a ta hudba byla tak jemná, zněla jak nejprostší minimalismus. Vteřiny odkapávají, jako by chtěly cosi na poslední chvíli zachránit. Každá vteřina, která uplývá, žene bytost ve světě k něčemu, co nemůže snést, napsala Simone Weilová. Kde, kde pramení ta poslední krůpěj, poslední chvíle?

Nedávno jsem šel okolo Malého Polce. Ve vysychající louži ležela žabí vajíčka. Konec? Ale pak, když jsem už seděl u rašelinového jezírka, dalo se do deště. Bylo to po dlouhém suchu. Když jsem se okolo těch vajíček vracel na stanici, louže se již plnily novou vodou. Kapka za kapkou jako by kuňkala. Snad s těmi vajíčky rozmlouvala hlasem jejich nepoznané matky.

***

Ležím pod hvězdami, usínám a znovu se budím a těžký Velký vůz jen zvolna popojíždí. Vybavuje se mi mudrc Lao-c‘: Třicet loukotí spojených vjedno dává kolo, leč „nic“ mezi nimi tvoří použitelnost vozu.

Ptám se, zda slzy už ztratily zákal sebelítosti, zda lze jimi hledět jako optikou, dohlédnout tou gravitační čočkou dál do tvého nitra.

***

Jsem ve vigilním kómatu zasažený elektrickým proudem. Mluv na mě, mluv na mě, i když neodpovídám – dostala ses ke mně hlouběji, než v plném slunečním světle. Prosím, mluv. Že mám zavřené oči, neznamená, že už jsem odešel. Vím, že jsi blízko, blizoučko. Vím, že jen dvakrát mohu zemřít, nejdříve ve tvém srdci, až pak ve vyhnanství z tohoto srdce.

Co jsem v životě zapálil, to věčně hoří. Se stejnou intenzitou. Jen se to za mnou pozvolna zpožďuje, asi tak, jako Měsíc za Sluncem. Večer co večer vyhlížím místo svého nočního úkrytu. Jsem tam sám a ve zvětšujícím se odstupu činí totéž mé ohně. Vyjdu nad místo svého noclehu, podívám se zpět, vidím ty plameny, jsou slabší a slabší, ale ne proto, že méně hoří, jen se vzdalují, opožďují. A už tak nehřejí. Přesto jdou dál v mých stopách a nic z toho, co prožívám, nezůstane nedotčeno jejich teplem a září.

***

Ráno mě budí ptáci a mráz. Přes blankyt nade mnou jako by někdo začal přetahovat průsvitný bělostný závoj. Pluje od severu a připomíná proud zapomnění ale stejně tak i konejšivý dech tvé blízkosti. Kdybych byl dítě, mohla by to být mateřská dlaň, která mě přikrývá až po bradu. Ale poznávám v něm i řeku, na jejíž hladinu se dívám ze dna jako ve snu, hladinu, po které plují křehké vatovité kry. Svlékající se vodní živočich se plazí neslyšně, míjí zenit, vidím z něj jen průsvitné šupiny.

Proti proudu té nizounké oblačnosti zamířil houpavým letem drobný ptáček. Jako by zahlédl v dáli druhý břeh. Pak se ztratil a zase nezbývá nic jiného, než ten proud rozpouštějících se květů, nízký (pouhých 100 metrů nade mnou) a houstnoucí stratokumumus. Kdosi ta oblaka natřepává. Začínají se měnit v duchny a snad i zvedat. Ze stratokumulu se rodí kumulus a jak jeho základna nenápadně stoupá, proud zpomaluje.

Během noci mě pokrylo jíní. Vždy, když se ráno probudím ojíněný, mám pocit, že se nade mnou v noci někdo skláněl a jeho dech mrzl. Teplota při zemi k ránu klesla na -7,1 °C (na Perle na -10,4 °C).

Text a foto: Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka 2020:

1. Tchořovické rybníky
2. Propustk
3. Kreslí a chechtá se
4. Tekuté písky
5. Čtyři úplňky
6. Vzpomínka na Lnáře
7. Vidoucí
8. Únos Sněhurky
9. Vločky a vlaštovky
10. Chlapeček a dálka
11. Ohnivec šarlatový
12. Boliaboliaboliaboli
13. Vodní mlýnky