Miniatury: Vodní mlýnky

2 května, 2020
10:00

Vodní mlýnky

Nejistě nakračuje verš, když pátrá po materii slov. Je to krok dítěte. Nesrozumitelnost? Ano. Ale jen krátká. Jen jí prostoupit, ne se jí prodírat.

***

Kousek pod hradem Velhartice nad říčkou Ostružnou teče stružka vody řadou mlýnků. Všechny nějak klapají, některé hlasitěji, jiné tišeji, i rychlost otáčení je rozdílná.

„Býval tu i mlýnek složený ze lžiček,“ vzpomínáš. „Ale už tu není.“

„Dětem se to líbí,“ říká nějaká žena, která se sklání nad mlýnky se svým malým synkem.

„Nejen dětem,“ odpovídáš. Po cestě přijíždějí tři autíčka na dálkové ovládání. Patří třem dospělým mužům, kteří se za nimi po krátké chvilce zjeví a o čemsi zaujatě rokují, vysílačky v rukou.

***

Přecházíme po mostu v Sušici na Pátečku. Proti nám jede na kole majitel místního pivovaru. Na nosiči sedí jeho dcera v bílých, jakoby svatebních šatech. A za touto dvojicí běží jezevčík. Když nás míjí, trochu zpomalí. Něčím jsme ho zaujali. Ale cyklista s dcerkou v bílých šatech na něj nečeká a tak se jezevčík opět rozutíkává, trošku šmajdá nožkama, zdá se, kratšíma, než u ostatních jezevčíků. Běží, jako by cestu zametal. Je to úprk, který už tak jak tak krátké nožky ještě zkracuje.

***

Na břehu Otavy sedí čtyři kachny, tři samečkové a jedna samička. Popocházím pomalu k nim. Zvednou hlavu, samečci tiše zaštěbetají a jako bych v tom slyšel otázky: „Co je to zač? Utečeme? Půjdeme jen o kousek dál? Nebo se nenecháme rušit?“ Poslední návrh vyhrává. Stačí spočinout chvíli v klidu a kachny se uklidňují. Jedna po druhé zastrčí hlavu pod křídlo a siesta pokračuje. Popojdu tedy ještě krůček. A ještě. Jsem už od nich vzdálený jen na dva metry. Blíž už nejdu. Ptáci dřímají, básník Jan Skácel by napsal chrůmají1,očka se jim zavírají, ale ne tak, že by víčka zaklapla, jen se objeví bělmo, jako by se jejich pohled obrátil v sloup. Míjejí vteřiny, minuty. Na pernatých zádech je vidět nádechy a výdechy klidné jako oddechování andělů po celodenní práci.

***

Dívám se na skály u Otavy. Jak slunce postupuje, stíny do nich vkreslují co chvíli jiné obrysy, jiné siluety – dokud se celá skála nepohrouží do velikého stínu hory. Nejvyšší stvořil základnu, kamennou matrici, která po udělení pohybu sama již tvoří další a další obrazy.

Stejné dotvoření pohybem vzniká i u hradu Velhartice, který obletují poštolky. Slyšíme jejich křik, pozorujeme páry, které vlétají do otvorů ve zdech a zase z nich vylétají.

A další vír, tentokrát kouře nad ohněm. Pálíme větve z uschlého smrčku. Slunce proniká korunou opodál stojícího stromu a modravým kouřem procházejí paprsky, či spíš stíny těch větví, které jako by stály stráž nad skutečnými, hořícími. Večer už po západu slunce krouží nad terasou netopýr. Soumrak proniká jeho blanitými křídly a prosvěcuje je.

Poznámka:

1) Trošičku chrůmají jak poranění ptáci. Je to z básně Kam odcházejí maminky ze sbírky Hodina mezi psem a vlkem. (informace z dopisu Martina Davida).

Video vodních mlýnků u Velhartic: