Miniatury: Boliaboliaboliaboli

25 dubna, 2020
12:00

Boliaboliaboliaboli

(reflexe pobytu ve Lnářích)

Dnes bylo krásné ráno, za oknem temný altokumulus vplouval rovnou do ohně, kterým se zbarvoval do krvavě fialova. Pak vyšlo slunce.

Vrabčáci se venku přetahují o kousek rohlíku. Chvíli ho nechali mezi sebou ležet a otáleli, jako by hráli nějakou společenskou hru, znehybněli, zobáky namířené proti sobě jak ručičky šachových hodin. Oknem sleduju hejnko holubů, kteří krouží kolem chrámu. Zmizí za rámem okna a zase se objeví na druhé straně, proletí mezerou mezi střechou chrámu a couvajícím měsícem, který připomíná oko měsíčku, cos mi ho nakreslila do dopisu, takové zvědavé, překvapené, vykulené. K tomu se opět ozvalo z pokoje intenzivní péče: „Bolí tóóó! Boliaboliaboliaboli.“

***

Skinhead Láďa s námi zatím na program nechodí. Pokusil se zabít, snědl snad šedesát Neurolů, tři dny byl v Dobřanech v bezvědomí. Na mohutné hrudi nosí nápis Česká krev s motivem kalichu. Drží se své plnoštíhlé ženy jak záchranného kruhu, lísá se k ní a schovává hlavu do jejího klína. Pak přivírá oči na jejích ňadrech. Nic se před námi nestydí. Setrvají tak spolu na jednom místě od jedné až do páté odpolední. Když žena odchází, zachytí se on mobilu. Bude v něm listovat.

Dokud Petr dědek řídil, pil jen o víkendu. Pak začal pracovat v lomu. Majitel pil i s dělníky, nechal je, aby si zajeli pro basu, když bylo vedro, řekl jim: „Vyserte se na to.“ Sedli si do stínu a pili. Petr se propracoval až ke dvanácti pivům denně. Popraskal mu žaludek, ležel čtyři dny v nemocnici, nesměl nic pít ani jíst, prosil sestru, aby mu navlhčila alespoň rty. Když se pak směl napít, hrdlo jako by zapomnělo polykat, tak bylo sevřené. Když se pak kvůli alkoholu octl na čtrnáct dní na aru, dávali mu tři dny života. Díval se na okno, v pavučinách viděl děsivé tváře, démony. Nebo tam ty pavučiny nebyly? Smrt jej obcházela, aniž o tom měl ve svých mrákotách ponětí.

David líčí, jak chrlil krev. Natrhnutý jícen ho mohl stát život. Měl ale štěstí, krev se vyhrnula ven. Jeho malá dcerka se tak zděsila, že se ho bála jet navštívit do nemocnice. Když Davida vyloučili z léčby kvůli nálezu THC v moči, loučili jsme se s ním všichni jako s naší dobrou duší. Pomáhal mi v počátcích, kdy jsem se v léčebně těžce orientoval v programu. Teď jsem ho sledoval ke dveřím. Těsně předtím, než se za ním zavřely, spojil se na chvilku s mým pohledem. Jeho upřený zrak mi zmizel za uzavírající se škvírou. Stačil jsem ještě zvednout palec na znamení, že mu věřím. Ale venku se dal znovu do pití. Druhé prasklé varixy už nepřežil. Bylo mu jednačtyřicet let.

Hanka, vařička pervitinu brala nejvíc čtyři gramy heroinu denně.

„Kolik stojí gram?“

„Měla jsem ho za osm stovek, levnější od dobrého kluka, jinak stojí tisíc. Byla jsem zdravotní sestra na ušním, nosním a krčním. Nikdy jsem to nešňupala, říkala jsem si, když už mám brát, tak šlehat. Máš dobré žíly,“ chválí mi ruku. „Tady,“ ukazuje mi jizvu na paži, „to mám rozpíchané, mám tam prohlubeň, maso je pryč. I já měla žíly, velké na holku, teď jsem neodebíratelná, krev mi musí nabírat tadyhle z krku.“

„Chtěli mi vzít svéprávnost,“ říká mladíček Franta, pankáč.

„Kdo?“

„Rodiče. Báli se dluhů. Když mě zamkli, abych se nedostal pro chlast, roztřískal jsem jim branku. To kvůli nim jsem skončil ve vazbě. Byla tam tři patra, modré, tam byli ti nejhodnější, pak žluté, tam už byli odsouzení, kteří čekali na výkon trestu, a červené, tam byli ti nejhorší. Vezla nás eskorta, seděly tam s námi i nějaké ženy, ta jedna se mi líbila, zavolali jsme na sebe, dozorci hned: „Ticho! Nemluvit!“ A tak jsem se naučil zase psát dopisy. Ona byla v cele kousek ode mě, zase jsem se těšil, až mi nějaký dopis dojde. Nudili jsme se. Být na cele s jedním člověkem je hrozné, měl třeba plynatost, já spal nad ním na bidle. Dali k nám Cikána, byl to mladistvý, šestnáct let, v pohodě, ale uřízl někomu takhle dlouhým nožem hlavu. Už mě to tam nebavilo, rozmlátil jsem vybavení na cele, musel jsem to pak zaplatit, ale dali mně na izolaci, kde jsem byl čtyři měsíce, četl jsem si, měl jsem klid.“

***

Jsem v léčebně druhý nejstarší. Vidím, že stojím na konci pomyslné fronty na záchranu. Ztrácím tedy dech? Nebo naopak, vrátím-li se k pití, předjedu všechny, dostanu se do beznadějného úniku před pelotonem závodu mířícího k neodvratnému konci? Každopádně se ocitnu sám, tam, kde už je šance takřka nulová. Když se znovu dám do pití, bude to pití ke smrti.

Venca hromotluk mi před mým odchodem řekl: „Tak se drž a nechlastej. A když začneš, tak pořádné bomby!“

Text a kresby Roman Szpuk

{gallery}Jitka/rok2020/duben/boliaboli{/gallery}