Miniatury: Chlapeček a dálka

11 dubna, 2020
18:00

Chlapeček a dálka

Stojím u štípačky. Ostří se noří do velikých špalků, je slyšet praskot, trhlina se rozbíhá, dvě části kmene, které spolu vyrostly a nedovedly si představit, že by mohly existovat odděleně, nyní – určené ke spálení, vlákny, svalovinou naposledy se dotýkají, zoufale se drží jedna druhé.

Ve svítivé ploše dřeva se zjeví chodbička mravenců černých. Jsou náhle oslněni, tak zaskočí pohroma ty, co se nenadějí. A teď ještě přichází zvenčí žena se sprejem na hubení hmyzu. Slunce vniklo do klidu kmene jako blesk a po něm, jed, jed! Mravenci prchají jak z policií rozehnané bohoslužby pryč, pryč ze štíhlé věže stoupající středem kmene – kam? Nemohou uniknout. Kde teď honem mají najít nový úkryt?

Jak složité je celosvětové společenství lidí. A přece funguje. Nějak se mezi sebou domluvíme, ať už obchody, válkami, zármutkem či láskou. A není ani třeba jednoho náboženství. Nakonec se to mezi sebou popere, smíchá, a když se objeví nebezpečí v podobě ostří dobře zatnutého do zranitelné hmoty, zjeví se nečekaně i ohrožená věž, ke které se instinktivně hlásíme. A tou je život.

***

Kousek před Javoříčkem se zastavujeme u jakési poustevny sbité ze dřeva. Stojí v mokřadech, kde už se kromě sasanek a orseje objevují i poupata blatouchu. O špičatou střechu jsou opřeny dlouhé klacky, dotvářejí tak vnější podobu pohádkové chaloupky. Na dvou stromech před vchodem jsou pověšené na lanu karabiny, možná tu někdo mezi nimi natáhl provaz, na kterém měl uvázaného psa. Dveře nejsou zamčené, místo zámku je chrání jen zastrčený klacík. Těžce se otevírají, brání jim závěje loňského listí. Nebo i předloňského. Na dveřích je křídou připsáno K + M + B 2016.

Tak malý prostor. A přece uvnitř nacházíme vše nutné k pobytu. Jsou tu malá kamínka, lavice a stůl, na stěně zrcadlo a pod lavicí se ukrývají čisticí prostředky. Na poličkách stojí sklenice s kořením, na stolku pod zaprášenými a přece vyrovnanými talířky objevuju mezi šitím a jinými potřebami denního života knížku od Deisy Mrázkové Chlapeček a dálka. Na jednom trámku je přilepený portrét Ježíše z vize sestry Faustyny Kowalské, na podlaze u kamen leží další svatý obrázek Panny Marie z Turzovky. S křesťanskými symboly kontrastuje dřevěná tvář jakéhosi démona v rohu a také snová postava vyřezaná do špalíčku. Má malátné oči jak démon dosud spící v limbu. Stačí málo, nějaká formule, která se běžně objevuje v naší všední řeči – a ze spícího snílka jen naznačeného v dřevě se vzbudí Horg.

Lezu na půdičku. Do střechy je vetnuté opuštěné sršní hnízdo. Leží tu dvě matrace, ale už jsou provlhlé. Nezbylo tu nic na přikrytí. Jen nad hlavou to hnízdo, které připomíná soustavu kleneb vznášející se sakrální stavby. V domě mého Otce je mnoho příbytků, napadá mě hned úryvek z Janova evangelia, protože tato soustava těsně k sobě se tisknoucích kaplí dává prostor každému jedinci, ať už svoji naději vydoloval, odkud chtěl.

Bezpochyby se sem už někdo nevrátil. Ale předtím tu uklidil. Odnesl všechno oblečení. Kromě pomačkané teplé bundy na půdičce tu nikde není kousek oděvu, ani žádné boty nevidím.

***

Vjíždíme do uhlazené vsi Javoříčko. Tady zjišťuju, že jsem kdesi vytratil z kapsy roušku. No, co se dá dělat. Ti, kteří roušku mají, jsou přede mnou v bezpečí. A já? Odevzdávám se do vůle Nejvyššího.

Zastavujeme u sousoší milenců spojených v jedno dlouhým šálem či šátkem, možná i štolou, kdo ví? Autorem sousoší Věční milenci je David Fiala. Vyrobil ho ze dřeva jabloně, která musela ustoupit stavbě jednoho z místních domků.

Obcházíme sousoší, pátráme, jak jsou ruce dvojice propletené. Dlouho, dlouho bych se díval do tváří těch dvou. Ona stojí za ním, hlavu opírá o jeho rameno, dlaní mu tiskne hruď, tam, kde tuší tlouci srdce. Pozoruje cosi zasněně, dálka to není, spíš obrací pohled do svého nitra, kde očekává – domov, dítě, ochranu. Její jméno je důvěra. On je svým pohledem zaměřen k obzoru. Jeho pohled je velmi vážný, svraštělé obočí prozrazuje starosti. Ví, že na něm záleží, kde dnes večer ulehnou, zda najdou střechu nad hlavou a úspěšně projdou nástrahami dávných hor. Jeho jméno je věrný. Jsou to milenci, kteří se neobjímají, a přesto tvoří jednotu. Večer ona usne na jeho rameni, on ji obejme.

Ještě mají čas na rozmyšlenou. Stojí a stojí. Tvářemi k východu.

***

Sjíždíme po louce do údolí, kde mě vábí podivná věž Gerlova Dvora. Kousek od cesty se u ovečky s černou hlavou a černými podkolenkami batolí dvě čerstvě narozená jehňátka. Překvapuje mě, jak mají dlouhé ocásky. Jsou černá jak uhel, místy se zalesknou jak živý persián. Jedno z jehňat už stojí a trochu vrávorá, druhé se pokusilo postavit, ale podlomily se mu nožky. Ovčí máma je k nerozeznání od pohádkové ovečky Shaun. Vyzařuje z ní klid. Chová se jistě, situaci zvládla jako každou jinou, kterou jí příroda diktuje. Otírá o jehňátka hlavu, pak se skloní, uždibne trochu suché trávy a zase se skloní k malým, které se třesou a opatrně se pokoušejí o první krůčky. Z bříšek jim ještě visí červené pupeční šňůrky.

Jak prosté je zrození. Jak další opatrný krok do neznáma. Kde je zbytek stáda? Někde za oblinou svahu, kam není vidět a odkud není vidět zpět. Ponecháváme rodinku pospolu a sjíždíme níž. Proti mně stoupá dívka s rouškou na ústech, drží za obojek psa.

„Prosím opatrně,“ říkám jí tiše. „Právě se tam narodila dvě jehňátka.“ Mám obavy, aby pes nevystartoval a čerstvě narozená mláďata nezbavil života.

„Jé,“ reaguje dívka přesně tak, jak jsem nechtěl. „Tak to se podívám.“

Procházíme okolo věže Gerlova Dvora, ze které vlaje tibetská vlajka. Všechno okolo je opatřeno pečlivým a bytelným, až městsky vyhrožujícím kovovým plotem. Nemám tyhle ploty rád. Mé oko raději spočine na starém plaňkovém plotě, který pokrývá lišejník a postupně se rozpadá.

Ohlížím se do protisvahu, jak se vede jehňatům a jejich mamince. Ovce se v louce skoro ztrácí. Vidím však dívku se psem. Obchází maminku s novorozeňaty. Patrně si pořizuje snímky mobilem. Jaká bude noc? Ochrání nově vzniklý život? Nebo se od lesa nečekaně přiblíží vlk, který pro potěšení zabíjí více, než sní?

***

Odbočujeme na zámeček Karlov. Vlečeme kola rozbahněnou cestou rozrytou lesáky, kteří tudy vlekli dolů kmeny, kloužeme po odhalených balvanech, po mokrých kořenech, nohy nám sjíždějí do kolejí vyježděných těžkými těžařskými stroji. Paseka se zřejmě objeví kdesi vysoko nad námi, tady je šero pod korunami smrků, jen kousek před námi se v úzkém paprsku radují v tanci samečci tipličky. Svítí na pozadí temného lesa jak světlušky, pohupují se ve společném dovádění jak na neviditelných pružinách.

Náhle se středem jejich reje spouští shora nějaká krůpějka. Svítí jako těla tanečníků, ale ona neletí, jen padá, a za chvíli ji následuje další jak odněkud vystřelena. Tak se snášejí s delšími pauzami jedna za druhou, slza za slzou, jako by někde nahoře v koruně či nad ní někdo neslyšně plakal. Nějaká víla tam v zasnění drží v rukou prasklý náhrdelník a propouští mezi prsty perličku za perličkou, ani nevnímá, že je ztrácí navždy, neví o tom, že klesající perličky jsou varováním pro ty, kteří si tančí jen tak – na vzdušné palubě potápějícího se dne.

***

Ve Vimperku na poště je jen jedna žena. Malé batole stojí opodál, zvědavě se na mě dívá. Usmívám se, ale pak mi dochází, že dítě můj úsměv nevidí. Mám přece roušku. Ale ono úsměv opětuje. Vida, smějí se mi tedy i oči?

Text: Roman Szpuk

Foto: Dagmar Heberleinová a Roman Szpuk

{gallery}Jitka/rok2020/duben/velikonoce{/gallery}