Miniatury: Vločky a vlaštovky

5 dubna, 2020
13:00

Vločky a vlaštovky

Fotím papírovou krabicí na rejštejnském hřbitově. Plastiky na hrobech osvětluje slunce, někdy zprudka, jindy tlumeně, když se skryje za zatím bezlistou korunou lípy. Jak postupuje, reliéfy se prohlubují nebo naopak splošťují. Nejvíce se mi líbí malý chlapeček balancující s hravou bezstarostností na Zeměkouli. Šlape si přitom na podolek.

Bílá zeď kostela oslnivě svítí a když se k ní přitisknu zády, hned mě zahřeje. Tady země už vyschla. U nohou mi putují sem a tam ruměnice pospolné, po rukávu mi mravenec nese mrtvého pavouka. Půda pomalu ožívá, i když ve stínu na severní straně zůstává ještě zmrzlá a leží tam sníh. Paprsky mě uspávají.

Modlitba

Na hřbitově si suším boty,

jde mravenec přes most rukávu,

sepjaté ruce Mariiny

svírají šlahounek břečťanu.

Přichází pomoc z borovice:

Snáší se vrtulka semínka,

kdosi tu do dlažby před kostelem

kus mlecího kamene zatloukl.

Zeď kostela bílá je a už hřeje,

ptačí zpěv slétá se pod zvonec,

dvě děti běhají po hřbitově:

Mami, támhle spí opilec.

***

Vleču kolo i s nákladem k focení po cestě k dlouhoveskému židovskému hřbitovu. Pracují tu dělníci, pokládají do výkopu nějaké oranžové potrubí. Přelézám okolo nich vykopanou zeminu, co chvíli se z ní sesunu k plotu a zachytím se o pletivo. Chtějí mi s kolem pomoci. S díky odmítám.

Nad hřbitovem se v trnkoví zachytilo pírko. Chvěje se ve vánku jak pružinka hodin, které zapomněly čas. Slunce se posouvá po náhrobních kamenech, také ono putuje po své dráze, zatím, co nápisy na kamenech jsou pevně ukotvené k zemi. Zdání? Vždyť i náhrobky se svými zápisy se otáčejí okolo slunce. Všechno je v pohybu a zaklesá do sebe neviditelným ozubením jak podivuhodný stroj, který se po mnoha a mnoha milionech let přeskupí, roztaví se či zrezne. Reznoucí čas? Ne, jen roztahující se písmena na kůrách buků a na zvětrávajících kamenech, kam je vyřezal nůž, vytesalo kamenické dláto…

Čekám, až se slunce posune tak, aby hebrejské písmo nasvítilo z boku. Tehdy je zápis nejvykreslenější. Když na rovníku zmizí o rovnodennosti stín, jako by předměty ztratily svá ukotvení, jako by se vypařily jejich kořeny a všechno by ztratilo povědomí o své existenci.

Po cestě přichází od vsi mladík a dívka. Oba jsou ve sportovním. Pozdraví mě, pak se začínají rozcvičovat, chlapec něco nastavuje na svém mobilu, asi stopky. A už se oba rozbíhají vzhůru po louce. Dívka trochu legračně rozhazuje rukama, její štíhlá postava poskakuje, jako by nemohla chytit rytmus, však za chvilku také zastavuje, ale chlapec běží dál.

Nápis za nápisem postupuje do slunečního svitu. Paprsky hřejí, třebaže jsou nyní na přelomu března a dubna dny hodně studené. Ráno co ráno zdobí potoky krajky ledu. Stébla, okolo nichž se rozstříkuje voda, se mění v krápníky. Uklízím krabičku, stativ, pytel na přebíjení krabičky a celtu do cyklistických brašen a batohu. Dívka sbíhá okolo hřbitovní zdi, vrací se z louky sama.

***

Do třetice… Dnes fotím u Divišovského potoka. Stále mrzne, obloha se zatahuje a padají první sněhové vločky. Došlapují jak bílé ťapičky na škraloupy ledu, který zvolna zakrývá louži. Možná ji ranil neznámou oční chorobou.

Odněkud ke mně doléhá povrzávání, které jako nevtíravý a přece sólový hlas doplňuje šum potoka. Točí se tu dřevěný vodní mlýnek. Má na sobě prsten ledu, jak nedočkavý ženich vkládá kroky do proudu vody.

Sněžení se mění v pravou chumelenici. Vločky zůstávají ležet na cestě i v loňské trávě, kreslí na zdivočelých kmenech, které tu tvoří pravou džungli, zápis druhého sněžného houští.

Fotím krabičkou mostek přes potok, klenutí, pod kterým se tísní tma. Na druhém konci se otevírá výstup do spleti větví. Mezi kamerou obskurou a vstupem do temnot se snášejí vločky. Jak se zakreslí na snímek? V podobě škrábanců, akčních vkresů, vrásek nebo jen mlhou, součtem těch osamělých pádů?

Přeháňka zvolna odplouvá. Zatím, co louka nade mnou už se z chumelenice vymanila, u mě ještě sněžný dech kumulonimbu doznívá. A pak se začíná zvolna rozvěcovat. To už pořizuju další snímek křížku u břízy, po jejímž kmeni šplhá břečťan. Slunce ani nemusí naplno svítit, země sama se zahřívá, nachází v sobě své tepelné zdroje a rozpouští bílou vlečku vloček. Sníh zůstává na severních stranách smrkových korun, na cestách, tam, kde ještě zůstalo zmrzulé bláto či led, na kuličkách bodláků i na už zpola rozvitých pupenech bezů.

Hřejí i matné paprsky. Ale po nějaké době se opět zatahuje. První vločky předbíhají své drobné sněhové sestřičky, družičky na svatbě mrazu a jara. A zase chumelí a děj se opakuje, všechno se pokrývá vrstvou nového sněhu. Připadám si jako účastník neznámého velmi pomalého příboje, kdy vlna chumelenice vystřídá sluneční svit, aby se nakonec její bílá pěna opět vsákla do porostu a hlíny pobřeží.

***

Skoro nefouká. Jen tak stojím a dívám se na snášející se vločky. Některé z nich svým houpavým sletem připomínají malé vlaštovky složené z papíru. Má vzpomínka opět letí do léčebny ve Lnářích.

Probíhá pracovní terapie. Skládáme a sešíváme malé sáčky na léky, které s sebou dostávají ti, co jdou na víkend na propustku. Sedí nás kolem stolu asi deset, osm překládá do požadovaného tvaru průklepáky rozstříhané na á šestky. Zbývající dvojice procvakává okraje sešívačkou. Tu mě napadá vyzkoušet cosi nečekaného a provokativního, něco, co by narušilo vězeňskou atmosféru, kterou ještě umocňuje pracovní terapeutka svým postojem dozorce. Skládám z jednoho papírku vlaštovku, jak jsem to dělával se synky, abychom ji pak vypustili z okna paneláku ještě ve starém bytě na vimperském Sojčáku. Vyhazuju tu vlaštovku do vzduchu. Vznesla se a dělá pár ukázkovým lopingů.

Terapeutku jako by cosi uštklo. Začíná na mě křičet, co si to dovoluju dělat tady vlaštovky, jestli jsem dítě a že ten papír je vzácný a dostávají ho přídělem. Odkládám vlaštovku poslušně na stůl a pokračuju v práci na papírových pytlíčcích. Napětí v místnosti se dá krájet. Po krátké chvíli už to terapeutka nevydrží, zadívá se dravčím pohledem na malou vlaštovku a vskutku, stejně dravě se jí i zmocňuje, rozkládá ji a sestavuje z ní další pytlíček na léky. Někdo se zasmál.

„Co je tady k smíchu?“ vykřikla terapeutka.

Text a foto: Roman Szpuk

{gallery}Jitka/rok2020/duben/vlocky{/gallery}