Miniatury: Únos Sněhurky

29 března, 2020
10:00

Únos Sněhurky

Zítra se má ochladit, ale dneska je teplo. Jdu proti toku Otavy až k Dlouhoveskému jezu. Pěšina, po které chodívají lidé ze Sušice na procházky, se stále zužuje, je zarostlejší a rozplétá se do slepých pěšinek, z nichž mnohé vytvořila spíš kopýtka a tlapičky zvířat, než boty lidí.

Tu a tam se posadím na kámen a zakresluju si motivy kořenů či kmenů. Jen pár čar. Je dobré připravit si jisté časové omezení a po uplynutí třeba pěti minut už nic nedokreslovat. Zbyde náznak, něco jako nalezený zlomek, zpráva z dávné minulosti, která už nebude nikdy úplná. Ale dá se pak večer dotvořit. Uklidím uhly, skicák a zase jdu dál, opouštím obláček vůně fixativu.

Pokračuju po silnici kolem skály, Ukrajinci tu pracují se sbíječkami, jsou zavěšeni na lanech, odlupují výčnělky. Roušky nemají, nejspíš by se u té namáhavé práce udusili. Voda místy vyprýštila z nitra skály, teď stéká do příkopu u silnice, průzračná jak dar očištěný temnotou matky Země. Svatý Mouřenec vyzvání poledne. U odbočky k Annínu kreslím další motiv. Slunce tu prokresluje skálu, která končí přímo v proudu Otavy. Dělám pár čar uhlem, zachytávám jen stíny, nic víc, to, co ozařuje slunce, nechávám na papíru nedotčené.

***

Přes noc napadl nový sníh. Jdeme na procházku podél Otavy. Stromy se sklánějí pod tíhou sněhové kaše. Co chvíli dopadne na hladinu nebo do velikých louží bílý lívanec. Plesk! Jako při nějaké šlehačkové bitvě. Nahoře ve větvích jsou ti, co házejí, dole ti, co jsou zaskočeni: Co to děláte? Nechte nás na pokoji!

Pod kmenem smrku je větší šero než obvykle. Připomíná to stan. Větve visí k zemi, po žebříčcích jehliček sestupují krůpěje, andělé, kteří mají svá křídla smotaná do oblin jako parašutista padák. Po raněném kmenu teče zlatá pryskyřice. Vlastně neteče, už ztuhla a stala se i křehkou. Jedna krůpěj se odlomila a uvízla ve vláknu pavučiny. Má tvar náušnice pro tvé ouško.

Louže jsou přikryté vrstvou jehličí. Když do nich padají krůpěje z větví, kruhy mají delší vlnovou délku, nižší amplitudu. Tam, kde hladinu přikrývá i vrstva sněhu, jsou vlnky ještě širší a plošší. Hladíme hladinu dlaněmi, polo roztátý sníh se prohýbá jak kouzelný pěnový koberec, který sice nelétá, ale pluje po jezeru.

***

Na křižovatce cest u mostku přes Divišovský potok, u křížku, na který někdo zavěsil srdce spletené z drátu, ti hajný prodal asi čtyři metry dřeva. Hromada včera zapadala mokrým sněhem. V noci se vyjasnilo, mrzlo, sníh to přilepilo ke špalkům a obojí ztuhlo v jeden celek. Bijeme do té spečeniny lopatkou s obracákem, ani motorovka si moc s ledem nerozumí.

To je ta pravá klostermannovská Šumava. Žádné cvrdlikání nad krásou zimní krajiny, žádné zasněné šmodrchání básniček, odposlouchávání místních po hospodách, ale dřina a večer pár mizerně maštěných brambor s hořkou kávou. Rukavice mám v mžiku mokré a prsty mi mrznou. Ale musíme s tím hnout, jinak nám to někdo ukradne. S každou další kárkou zmrazky a sníh roztávají a měknou. Bahnité nerovnosti po lesních strojích, které ztuhly jak ledový příboj, se začínají uvolňovat a boříme se do bahna stále hlouběji. Čím je těžší špalek, tím více vody mi vteče do boty. Ale zásoba dříví pro příští zimu utěšeně narůstá.

Máme i čas na odpočinek. Jeden z kmenů nás udivuje nepravidelností svých letokruhů. Ale jaká je to nepravidelnost! Jako by byl jeden rok příznivý jen z jednoho směru a následujících několik let z toho druhého. Tak se v těch letokruzích deformuje prostor jako v háji, který míjím. Otáčí se jak na tácu, aby byl viděn ze všech stran, z té blízké i nejvzdálenější, která se otáčí pomaleji než ta bližší.

Cestou ke skládce dřeva projíždíme borový hájek, tady to žije, v cestě pobíhá kosí samička, drozd se vůbec nebojí, všude vzruch a jarní neklid, a vida, červenka sedí v cestě a my musíme skoro zastavit, abychom ji nepřejeli. Pak letí před námi z keře na keř, z větvičky na větev. O patro výš strakapoud přistává na bříze. Milostné písně zní, jako by se nechumelilo. A ono se chumelí, už zase mraky houstnou a přinášejí od východu nové sněhové přeháňky.

Večer sedíme v kuchyni, ty šiješ roušky, já kreslím. Cítím pohodu večera, jak ho asi prožívali lidé dříve, než jejich čas pohltily počítače, televize, tablety a mobily.

***

Březen se přehoupl do druhé poloviny. A přece mrzne, jako by dole u Losenice unesli Sněhurku. Zůstaly po ní na břehu potoka ledové krajky a zmrzlé slzy. Kvildský potok u stanice Perla protéká neslyšně, maže odlesk hvězd, teplota sestupuje pod dvacet stupňů, v noci z 22. na 23. 3. dosáhla -22,1 °C, následující noc -20,6 °C.

Kráčím lesem bez roušky. Sníh mi hlásí, že tu přede mnou neprošla ani noha. Nad hlavou zazní podivný pokřik ptáka. Teď ho vidím, je celý černý a má bílý zobák. Že by to byla lyska černá? Sníh je sypký, silné slunce vykusuje do starých stop abstraktní obrysy, na některých místech se dostane až k holé zemi, kterou zahřeje. Teplý vzduch stoupá a na horní hraně bílé pokrývky vytvoří průsvitnou krustu. Tak zasklí sám sebe.

Rozjímám nad fenoménem roušky, která nás chrání před nákazou. Lidé se před sebou musí chovat obezřetně, mohou být nositeli zhoubného viru. Vžívám se do drastické situace Židů po vydání Norimberských zákonů. Také oni se stali pro společnost podle nacistické propagandy nebezpeční. Jejich rouškou byla na kabátu našitá žlutá hvězda. Nesměli chodit do školy, do kina, do parku, do lesa.

Pro mnohé se stal covid-19 znamením času. Vnímají ho tak ekologové, kteří se s potěšením dívají na útlum kamionové a letecké dopravy¹. Věřící se zase radují, že se i ateisté přidávají k rozjímavému prožívání postní doby². Ekonomové hrozí obřími ztrátami a krizemi. V našich horách se toho moc nemění. Nemůžeme do hospůdek na občerstvení, mnohé obchody jsou zavřené, někoho se zmocňuje obava z nezaměstnanosti, ale nepůsobí na nás zlověstná vyprázdněnost velkoměst a turistických center. Les i nadále uzdravuje a jaro se nenechá zadržet. Stále máme možnost vyjít do přírody a získat tu z vlastního ohroženého bytí výluh zdravé energie.

Text a ilustrace: Roman Szpuk

{gallery}Jitka/rok2020/brezen/snehurka{/gallery}

Poznámky:

1) Přírodní člověk Pavouk z Volar mi napsal: „My mamánci této Zeměkuličky najednou tak trochu můžeme vnímat, že jsme vlastně docela křehcí a zranitelní. Že až se ta planeta jednou fakt naštve, tak si s námi poradí vcelku snadno a rychle. Zatím jsme vyfasovali jen takový malý mámin pohlavek. Možná neměl být malý, možná nám měly uletět roušky, brýle, zuby a mobily někam do příkopu, nevím.“

2) Mariánský ctitel Roman z Dukovan mi napsal: „Říkal jsem si, kdyby někdo déle spal, probudil se třeba po třech týdnech, snad by ani nevěřil, že je v tomtéž světě. Bůh o nás ale ví. Není dobré, a ani nejde, situaci podceňovat, není však ani dobré propadat beznaději a zoufalství. Stále je za co děkovat a dají se najít i pozitiva této situace. Jak mi napsala kamarádka: „Snažím se v tom všem živit i pozitiva, které to přináší (jsme více spolu, modlíme se spolu, je více času a ticha.) – je to taková celorepubliková postní doba.“ Myslím si, že člověk musí pochopit, že není ani pánem ani středem světa, že je, i s veškerou vědou a technikou v háji, že je ztracený a bezmocný, že se musí s pokorou vrátit k Bohu.“

MINIATURY Romana Szpuka 2020:

1. Tchořovické rybníky
2. Propustk
3. Kreslí a chechtá se
4. Tekuté písky
5. Čtyři úplňky
6. Vzpomínka na Lnáře
7. Vidoucí