Kam se poděla Bába?
V předvánočním čase lidé zapomenou na problémy každodenního života a snaží se aspoň na chvíli zastavit ten kolotoč rodina – práce – nákupy – úkoly dětí apod., a o to vzácnější je pak sdílení slavnostních okamžiků.
Takto se stalo i dne 22.12.2019 v Křesánově v místní kapličce, kde proběhlo vánoční zpívání koled za účasti většiny občanů této osady. Celou akci organizovala paní Krýchová, za varhany zasedl pan Urban, kterého na kytary doprovázely Hanka Sichingerová a Martina Bělíková. Já jsem byl pozván k pořízení fotodokumentace a byl jsem rád, že jsem se celé akce mohl zúčastnit. Už moc dlouho jsem nezažil takovéto sousedské posezení. Jedlo se cukroví, pil se čaj zázvorový, ale i s rumem a vaječný koňak, prostě vánoční pohoda.
Ve slavnostně vyzdobené kapličce nechyběl vánoční stromek, který „hlídali“ kluk se žábou a děvče s copánky, tedy sochy z letního setkání dřevosochařů, které vysochal Radek Smejkal. Jelikož se akcí dřevosochání ve Vimperku účastním již léta, jsem dostatečně informován o tom, jaké je téma pro daný ročník a pro koho jsou jednotlivé sochy určené. Letos byla vybrána osada Křesánov, kam měl být umístěn celý set soch, které vznikly na 19. ročníku dřevosochařů. Asi nejvíc mě oslovila socha Tomáše Indry – Bába s nůší.
Tuto sochu jsem však nikde v kapličce neviděl a na svůj trošku provokativní dotaz: „Kam se poděla Bába?“ dostal docela zarážející odpověď: „Bábu nám odmítli dát!“. Všechny sochy po skončení akce byly slavnostně předány osadě Křesánov, ale Bábu s nůší jim vedoucí odboru kultury Mgr. et Mgr. Jiříková po konzervačních úpravách odmítla vydat, aniž uvedla důvod. Po krátkém pátrání jsem Bábu našel ve Vimperském parku.
Když už se paní starostka zastává svých zaměstnanců, jejichž práci vyzdvihuje skoro do nebes, a naproti tomu názory a otázky občanů Vimperka jí nestojí za pozornost, mohla by v případě občanů osady Křesánov udělat výjimku a vysvětlit jim, proč slavnostně předanou sochu Bába s nůší její zaměstnankyně odmítne předat a umístí ji do „lesa“ soch v parku.
Je to stále stejné, arogance moci je fenomén, který sedl na Vimperskou radnici a žádné výzvy k vzájemné lásce nepomohou. Již v dávnověku se lidé řídili podle rčení: „Po ovoci je poznáte!“ a upřímně řečeno, ovoce z naší radnice není úplně košer. A tak je iluzorní domnívat se, že výzvu starostky k vzájemné lásce, uveřejněnou ve Vimperských novinách 1/2020, občané Vimperka přijmou a vezmou si ji za své.
Myslím, že sebereflexe chybí celému vedení města. Nikdo není neomylný a přiznání omylu či chyby je cennější a inspirativnější, než osočování, útoky a zastrašování za vznesenou kritiku či dokonce očerňování a popírání úspěchu jako v případě spolku Vimpersko, který byl za svoji odvahu upozorňovat na střety zájmů v samosprávě města Vimperk oceněn na republikové úrovni.
Důvěra, to je ta hodnota, kterou občané potřebují cítit na základě jednání Vimperských politiků. Důvěryhodnost se buduje dlouho a nelehce, ale velice rychle se ztratí při neuváženém či přímo arogantním jednání, a to hlavně když se někdo domnívá, že si můžete dělat, co chce. To, že lidé z radnice mají na 4 roky neomezenou moc, že válcují názory a návrhy opozice, že mají hromadu peněz, se kterými zachází jako s cizími, není dobrý začátek k získání důvěry občanů Vimperka. Nelze nevzpomenout na volební slib vládnoucí koalice, že prvořadným úkolem bude dostavba bazénu. A jaký byl první krok po vyhraných volbách? Zrušení celého projektu bez sebemenší snahy nalézt nějaké řešení, a dodržet tak daný slib.
Rado a koalice města Vimperka, buďte fér k občanům, a pak se můžeme začít bavit o důvěře a o zlepšení vzájemných vztahů mezi občany Vimperka. Neschovávejte své chyby za imaginární morální poklesky kritiků, mám na mysli Vaše oblíbené argumenty jako je závist, zloba či nepřejícnost. Ono je to jednodušší, prostě chceme žít ve městě, kde hrstka rovných nezneužívá své postavení, pravomoci a známosti na úkor mlčící většiny.
Upřímně,
Ing. Milan Pešek
{jcomments off}
