Miniatury: Flák srnčího

15 prosince, 2019
17:00

Flák srnčího

Louky pocukroval sníh a zakalil mráz. Ani do krtiny by si člověk s gustem nekopl. Stoupáme k Vodnímu zámku, přecházíme napříč serpentýny na Srní, domky Jelenova za našimi zády klesají níž a níž. Nerozchodili jsme se ještě, ani naše fenka Zuzanka není ve formě. Ráno se klepala v mrazu jak ratlík, houf vrabčáků za jejími zády si z ní nic nedělal. Ztlousta trochu a zpohodlněla, jak lehává v teple tvé předsíně v papírové krabici, kde má pelíšek.

Přímo nad námi se zvedá Huťská hora, jejíž mohutnost nás překvapuje při pohledu odkudkoliv. Míříme k vyhlídce a docházíme k památníčku v podobě umrlčího prkna. Ze zápisu nás mrazí: “Zde je památka na chlapa, který nestihl říct sbohem. Mgr Jakub Svěrák 12.5.1981 – 6.11.2017 Shit Happens. Musím jít. Myslím, že vás uvidím, nevím, kdy. Nikdy nevím, kdy budu zpátky ve městě, ale pamatuj, co ti říkám, časem budeš platit a je překvapivé, jak čas vyprchá.” Slova volající po pomstě v nás vyvolávají představu vraždy či někým jiným zapříčiněnou nešťastnou náhodu.

Za Sedlem přecházíme po mostku, pod kterým vede Vchynicko-Tetovský kanál. V místech, kde se terén začíná prudce svažovat, ústí koryto do širokého potrubí. Slézám k němu dolů. Dívám se do tmy, je tam ticho. Ale ve chvíli, kdy nade mnou promluvíš, zazní zvláštní hrdelní zvuk. Zní to jako dálkou zdeformovaný výkřik ptáka. Nebo tu někde škvírami v betonu probublává vzduch? Přiložím tvář ke mříži, která brání vstupu dovnitř, cítím, jak z hlubin země vane teplejší průvan. A pak mi to dojde. Zavolám dovnitř. Echo jako by pružilo, kroutilo se a volalo hlasem zešílevšího uvězněného zvířete staženého zaživa z kůže. Snad tato ozvěna žije svým životem, zapomněla na náš hlas, který ji povolal, a vytvořila si vlastní odpověď, sebevědomou a tím i trochu děsící. Voláme dovnitř jeden přes druhého, hrozíme, šeptáme, bručíme i výskáme, ba dokonce štěkáme. Zuzanka pobíhá nahoře nad korytem a a sleduje nás s obavami o náš zdravý rozum.

Sestupujeme po louce ke Křemelné. Zřejmě se tu po přívalovém lijáku utrhl kus svahu. Na dně sesuvu se svíjí drobný potůček. Ale jak je strž hluboká! Stromy, které zřejmě proud vody, bahna a kamení podemlel, leží přes sebe, některé jsou napružené, zapletly se do sebe holými kořeny jako zápasníci o definitivně ztracenou půdu i rovnováhu. Na jednom místě obdivujeme rampouchy spouštějící se po kamenech, rostlinách i kořenech v podobě křišťálových krápníků. Ale ledem jsou pokryté i balvany. Těsně nad Křemelnou je svah nejprudší. Kameny jsou do sebe nepřehledně zaklesnuté, šouráme se před stupně po zadku, Zuzanku musíme přenášet. Pak mi uklouzne noha tak nešikovně, že udělám skoro rozštěp. Mám pocit, že mi ve slabině něco ruplo. Ale dojít zpět na Čeňkovu pilu musíme.

Je to zvláštní, že jdu přes stupňující se bolest stále bezstarostněji. Odevzdávám se cestě, jejíž kameny a popadané stromy překonávám těžce a opatrně. V duchu si představuju, že se tu usadím a počkám, až se bolest utiší, i kdybych tu měl setrvat několik dní a nocí. Všechno je otevřené, i to, zda půjdu dál, nebo ti jen řeknu: Pokračuj beze mě. Vzpomenu si na na povídku Henryka Sienkiewicze Strážce majáku. Je o muži, který se celý život toulal, chodil sem a tam ani ne tak ze svého rozhodnutí, ale hnán neklidem, okolnostmi, nakonec toužil dokončit svoji pouť na majáku. Přijali ho, i když už to byl byl stařec. Zachoval si zdraví, měl pevné nohy a vichry zčištěné myšlenky. Ale nesměl na majáku nikdy zaspat. Jediné pochybení a ihned by byl bez milosti vytřídán. Jednoho dne mu loď přivezla od kohosi balík snad novin či knih. Byly to knihy o jeho vlasti, domovině. Začetl se, zasnil se a usnul. V noci přišla bouře a on zapomněl zažehnout oheň. Měl štěstí. Na lodi, která kvůli tomu najela na útes, se nikdo nezabil. Ale musel být vystřídán. A tak ten člověk, který tolik toužil dožít v klidu, opět vyšel na cesty, už slabší, zase starší, proděravěn stejně studenými, sychravými a nevlídnými vichry, jaké vanuly i v jeho mládí. Marná snaha o pokoj, kde jsou okna stále dokořán.

Docházíme k ulovené srnce. Zpola sežrané maso je čerstvé. Saháš srnce na srst, tvrdíš, že je ještě trochu teplá. Okolo je spousta stop, též velké tlapy. Že by tedy rys?

“Nechceš flák srnčího?” ptáš se mě. Zprvu to chápu jako vtip, jsi přece vegetariánka. Ale pak mi dojde, že to myslíš vážně.

“Kdybych měla nůž, odřízla bych zadní běh.”

“Zvláštní, podělit se s rysem o jeho úlovek.”

“Proč ne? Maso se tepelně opracuje, nic ti nehrozí, ani cizopasníci,” lákáš mě na srnčí pečínku.

Asi se opravdu netvářím příjemně, protože mě hned napomínáš: “To si říkáš lesní samotář? Tady se ti nabízí potrava a tobě se to nelíbí? Jdi se vycpat.”

Pokračujeme dál podél toku Křemelné. Přímo nad námi visí větev ozdobená vzácnými ledovými květy. Tu a tam nás předletí skorec vodní. Dva se skoro srazí, zatřepetají se u sebe a pak každý z nich letí svojí cestou, jeden po proudu a druhý proti proudu.

U Vydry se mi do cesty postaví moře balvanů. Led vytváří mezi nimi krajky, vlnky, ledové růže, ryby a ptáky plné dynamického pohybu. Zřejmě tu nejprve vznikla na hladině ledová krusta. Hladina pak klesala, až se úplně ztratila a zůstalo po ní jen toto křehlé ledové předivo.

Text a foto Roman Szpuk

{gallery}Jitka/prosinec/srnci{/gallery}