Rozhovor s Romanem Szpukem o vítězství ceny Johanna Steinbrenera
Předposlední listopadový týden probíhal ve Vimperku festival Šumava litera, na kterém soutěžily ve třech kategoriích knihy šumavských autorů o hlavní Cenu Johanna Steinbrenera. Básník a prozaik Roman Szpuk zde získal
první místo v kategorii beletrie a poezie se svou knihou Klika byla vysoko.
Podle jakých kritérií porota hodnotila?
Jestli to probíhalo jako v minulých ročnících, nehodnotila se jen literární úroveň, ale také estetický vzhled knihy, její prodejnost a tak dále. Věděl jsem, že je moje kniha mezi nominovanými, ale o konečném umístění jsem až do vyhlášení výsledků neměl páru. Přesto, že mám z ceny radost, zůstávám pochopitelně nohama na zemi. Beru výsledky všemožných soutěží v uměleckých oborech trochu s rezervou. I když je porota pětičlenná, přece jen jde o soud subjektivní. V beletrii je také těžké porovnávat rozdílné žánry. Jistě by měla existovat samostatná kategorie poezie. Ale i v próze se mohou utkat knihy různě zaměřené a těžko srovnatelné, třeba detektivka a reflexivní próza.
Proč myslíte, že kniha získala první místo?
Nepřísluší mi hodnotit vlastní dílo. Za sebe jsem rád, že se mezi mnohými publikacemi, inspirujícími se historií Šumavy, prosadila kniha odrážející Šumavu z pohledu současnosti. Vyhýbal jsem se mnohému, co na sebe strhává pozornost médií, kupříkladu i rozepřím mezi zastánci divočiny a hospodářského lesa či mezi Národním parkem Šumava a developery. Sice mě tahle problematika nenechává chladným, ale raději jsem se zaměřil na lidi, kteří tu žijí, pracují a stárnou v útočištích hospod, chrámů a samot. Naslouchal jsem útržkům rozhovorů v domově důchodců, na eldéence či na nádražích, kdekoliv, kde se objevil nějaký obyčejný a přece zajímavý člověk. Vše, co se kolem mě děje, je jedinečné, včetně všednosti. Tak jsem mohl zachytit pro někoho banální hovor dětí a zdůraznit v něm hlubší rozměr. Samozřejmě mě stále okouzluje i šumavská příroda, a protože jsem psával básně, pojal jsem tyto stati lyricky. Mohl jsem v nich rozvinout to, co jsem se naučil při psaní veršů.
Proč by si měl tuto knihu člověk přečíst?
Snad pro pravdivost, se kterou jsem přistupoval k naší křehké lidské existenci. Vstupoval jsem do dějů a životů lidí ocitajících se na okraji společnosti, avšak nikoliv nějak systematicky, spíš jsem se nechal vést inspirací a náhodou. Knihu jsem označil jako čítanku. Je tedy možno ji číst odkudkoliv. Odstavce jsou krátké, vzdávají se napětí ve prospěch tajemství. Nutí spíš k zamyšlení, k zastavení. Je to prý kniha smutná, asi se bude líbit lidem, které zajímají i stinné stránky lidské existence jako stáří, vydělení ze společnosti, neúspěch. Ale trocha té švandy je v ní také. Použil jsem co nejméně komplikované věty, abych navodil více klidu. Spěch a stres nechme městům a těm, kteří chtějí stačit naší době. Já jí nechci stačit, chci na jejím nevysloveném pozadí vyjevit jiné mnohdy již zapomínané hodnoty.
Připravujete další knihu?
Nedokážu si život bez psaní představit. Jako lyrik vycházím ze svého tvůrčího subjektu, ale nikdo nežije sám, a tak často strhnu do svých prožitků i ty, kteří se na nich účastní. Nemusí to být pro okolí příjemné. Mnohých jsem se tak – přiznávám – i necitlivě dotkl, některých, že jsem o nich něco prozradil, ozvali se však i známí, zklamaní tím, že o nich v knize není zmínka. Nemám už v sobě tolik mladické drzosti všechny nové zápisky vydat. Na příští rok připravuje nakladatelství 65. pole druhé vydání mých Chraplavých chorálů. Bude to opravená a doplněná verze s mými novými ilustracemi. Dávám také dohromady soubornou knihu haiku, kterou mi ilustruje vimperský výtvarník Jan Chaloupek. Dlouhé roky mám také rozepsanou sbírku přírodní poezie. I k ní si nyní tvořím ilustrace. Jsou to fotky pořízené kamerou obskurou.
Kde se vidíte v budoucnosti?
Nehledím příliš do budoucna. Jsem někam postaven a snažím se tam obstát, rozumí se, že většinou neúspěšně. Zatím mi vyhovuje práce meteorologa na Churáňově. Ale všechno jednou skončí. Děti se osamostatňují, přišla už vnoučata vržená do světa, kterému nemohu a ani nechci porozumět. Opominu-li psaní, rád bych pokračoval v alternativních fotografických pokusech. Občas kreslím uhlem nebo rýpu linoryty.
-jŘ-
Foto: Petr Marek
{jcomments off}
