Miniatury: První doteky ledu

17 listopadu, 2019
16:00

První doteky ledu

Listopadová Vydra čeká dlouho na slunce. Nejprve se opře do kmenů na svazích okolo. Pak pronikne průsekem na dno rokliny, rozzáří ohromné balvany, steče z nich k říčnímu proudu ukrývajícímu se někde mezi nimi. Jen tu a tam zasvítí pěna, skočí vodní proud a ve hnědě narudlé tůňce se pohne hejnko pstruhů.

V zátočinách leží naplavené placáky a ovály plné žilek, zrnek, vše ve střízlivých barvách. Někde mezi nimi zůstala pohozena i kamenná koule. Všechny místní balvany jako by pocházely z dávné zdi nářků. Promodlena mnoha generacemi, podemílána povodněmi a nabourávána jarními krami sesunula se do koryta. A vodní proud se kolem jejích trosek proplétá níž a níž k soutoku s Křemelnou. O zeď nářků se člověk může opřít hlavou, zde v proudu jsou jeho slova unášena hned pryč, jako by měla dojít sluchu u zatím skrytého soudce hor.

***

Osikové lístky leží na balvanech a ještě dohořívají. Jsou trochu namrzlé, klouže to na nich.

U břehu se mezi kameny objevily ledové ostny. Natáhly se nízko nad hladinou, v jejímž zrcadle se zdvojily. Někde se pokoušejí přemostit záliv mezi dvěma ostrovy. Jinde zůstávají vějířovitě trčet jako archeology odkrytá křídla skleněných netopýrů. Jeden z kamenů připomíná kometu s ledovým chvostem, na jiném zmrzly drobné vlnky do překrývajících se vrstev kupovitých obláčků.

Z převislých kamenů se nad proud spustily rampouchy. Většinou se k sobě tisknou ve skupinkách či trsech, tu a tam se zatřpytí, ztuhlé, zpola rozpletené copany. Jedno ze stébel se sklonilo až k hladině. Je ozdobeno dvěma křišťálovými čočkami, připomínajícími skleněnou náušnici.

Přeskakuju s foťákem z kamene na kámen. Chci se podívat i na druhý břeh. Říční proud skoro není vidět a přeskákat z balvanu na balvan musí být snadné. A přece není. Odrazím se z jednoho, noha mi podklouzne a už jsem oběma nohama v ledové vodě. Ještě si sedřu kůži na holeni. Nakonec se dostanu na břeh, ale mám mokrý i zadek. Tady bude pod nulou celý den. Nic příjemného. Cvaknu pár snímků a hledám cestu zpět. A znovu narážím na proud, který nelze přeskočit.

K namrzlým osikovým lístkům mám respekt. Přebrodil bych, ale řeka se nikde nerozlévá do šířky, aby ztratila na hloubce. A tak se na jednom místě spustím z jednoho balvanu na druhý po rukách. Nohama na jednom, rukama na druhém vytvořil jsem most a pode mnou teče divoký proud. Odrazím se, snažím se zachytit, ale jen tak tak, že nespadnu po zádech do vody.

„Vydro, Vydro, tys mě tu zamkla,“ vyčítám zasněné říčce.

***

Opouštím šum říčky, který mi vstoupil do ucha. Překvapuje mě to náhlé ztišení, když se vzdálím od břehu. Hudba vody nestrhává pozornost na sebe. Vede a zůstává stranou, pokorná.

Vracím se k Čeňkově Pile. Míjím rodinku, muže, ženu a holčičku. Je to dnes teprve druhá skupinka výletníků. Po mé levé ruce se v proudu svíjejí skvrnité pěnové svaly.

Listy způsobně stály frontu na svůj pád a teď jako když někdo dá znamení, že dveře na svatbu se brzy zavřou, začínají padat tam i tady, tlačí se k zemi jeden přes druhý. Jen malé boučky si udržují na větvích své bronzové plíšky.

„Děsím tě, poslední bukový liste, že se tak chvěješ v mrazivém průvanu?“ zastavuju u jednoho z nich. Les se proměňuje v dávno opuštěné bojiště. Na zemi leží vykrojované štíty a rezavějící čepele. Kameny snad určené do obřích praků, tu zůstaly na hromadách, kdo přesně určí, co je kámen a co dračí lebka?

Zkouším se ti dovolat. Nikde tu není signál. Za mojí mokrou nohavicí se převrátil list na druhý bok.

Text a foto Roman Szpuk

{gallery}Jitka/listopad/szpuk{/gallery}