Miniatury: Přízemní mlha

27 října, 2019
16:00

Přízemní mlha

Stephenu Hawkingovi lidé naslouchali možná proto, že jeho tělo již přešlo hranice našeho světa a uplatnění v něm, ale mysl stále pracovala, a přinášela z té druhé strany kusé zprávy, zlomky z dávných knih, které se zachovaly v tlustých foliantech mlhovin i mlh.Mysl, která vstoupila do oblasti mlčení i těch nejzazších končin vesmíru. Je-li člověk při plné síle, rozptyluje jej příliš mnoho možností. Musí-li šetřit silami a překonávat těžké obtíže, vybírá si ke sdělení jen to, co mu tíseň dovolí pronést. Odtud pramení mlčení mnichů nebo těch, kteří vstoupili do tmy deprese.

***

Stmívá se, procházíme k jezírku Malého Polce. Je zarostlejší, než na jaře. Že by ubyla vláha? Koukáš po brusinkách, ráda bys ještě nějakou ochutnala, ale ani jedna už v šeru není vidět. Pásy mlhy leží nad bažinou, ani se nehnou. Pohybujeme se tu jen my dva, za pozornosti rozžíhajících se hvězd, a je to jen naše pomalá chůze bez cíle, která prozrazuje přítomnost času. Vedeme se za ruku a naše srdce jsou svítilnami ukrytými v korábech dvou světů, toho ženského a mužského. Jediná jistota, která mi tu teď zbývá, ne ta vyčtená z bible, ale jistota hmatatelná, je teplo tvého objetí.

Pokračujeme ve vzájemné usebranosti na Zlatou Studnu. Vedu tě cestou, po které běhám, je podmáčená, s nástrahami kořenů. Už jsem tu na tréninku jednou zakopl a málem se zaryl tváří do bahna. Ukazuju ti prkno, od kterého se odrážím na tom nejvlhčím místě.

***

Louky mají přes sebe přehozené rozlehlé roušky. Přikrývají lože, jež dlouhá léta tajena zůstala tu rozestlána po posledních zoufalcích těchto končin. Nelekej se, nikdo z nás ještě nezemřel, není to tedy náš pohřeb, který tu probíhá. Stále se před námi objevuje prostor pro další kroky.

Na mostku přes Losenici je nejchladněji. Sbíháš dolů opláchnout se ve vodě. „Jak je teplá,“ divíš se. Odsud zespodu připomíná mlha průsvitnou tekutou přílbu. Rozpouští se v ní bujná, ale už ztemnělá a podzimně rezavá tráva. Tahle stébla už nepohladí, nanejvýš poškrábou.

Sedíme u přístřešku a pozorujeme mihotavý svit Jupitera mizícího v hustých cirrech. Pak se už za tmy vracíme na Churáňov. Znovu přecházíme mostek nad Losenicí. Mlha zhoustla, cítím ji v nozdrách, někdo se nás snaží zadusit?

„Špatně se mi tu dýchá,“ říkáš.

Vracíme se k Churáňovu. Najednou zastavuješ, cítíš zvířecí pach. Ale já nic necítím, nemám tak bystrý čich jako ty. Průsekem ve smrčině je vidět souhvězdí Persea. Jako by syn Danaé, zplozenec Diova zlatého deště právě nyní defloroval smrčinu rozdychtěnou prvním dnešním nočním milováním.

***

Šum ze sprchy –

přišel se podívat

i pavouček.

Ráno je tepleji, než večer. Srpek měsíce se zostřil v suchém vzduchu. Kdosi strhl noci závoj a utřel jím jeho ostří a on teď svítí a obrací se k východu a pátrá po známkách svítání, které se neodvratně blíží.

Slézám ze stožáru, kde jsem fotil ranní mlhy nad Šumavským Podhůřím. Podlétala mě poštolka a já si při pohledu na krásně zbarvená křídla uvědomil, že ji Nejvyšší musel zdobit v letu.

Text a foto camerou obscurou Roman Szpuk

{gallery}Jitka/rijen/miniat{/gallery}