Miniatury: Rázem jsme všichni vzhůru

20 října, 2019
16:00

Rázem jsme všichni vzhůru

(reportáž z haiku srazu na Najmance 11. – 13. 10. 2019)

Postupně přijíždí Michal Štěpánek se svými dětmi, volá mi Vláďa Stibor, který bloudí. Také Jitka Fialová, která zavítala na Šumavu až z Velkého Meziříčí, trochu bloudí, ale naštěstí dojela jen k Babůrkovi, odkud je to zpět na Najmanku už jen kousek. Vláďa přiváží s velkým zpožděním básnířku Elišku Pospíchalovou. Magdon se objevuje bez Moniky a psíka Alfíka, ale to už se stmívá. Nahoře pod střechou je teplo, přikládal jsem tam do kamen celý den. Přemisťujeme dovnitř ještě jeden stůl, abychom měli kam položit potraviny. Sýry, salámy, špekáčky a slané rolády s uzeným tu leží pomíchány se svíčkami, jako sloupy chrámu bez klenby trčí tu lahváče. Michalovy děti objevují na skříni dvě kytary, dožadují se hudby, ale jen na jednom z nástrojů jsou natažené dvě struny, na druhé ani jedna. Magdon vyluzuje z obou strun jakési drnčící tóny. Jako poslední přijíždějí na Najmanku Katka a Luboš Soustružníkovi.

Zasmál jsem se –

ale sfoukl jsem si

svíčku!

Po půlnoci si lehám na kovovou postel zády ke kamnům. V péřáku je hrozné teplo, tak se jím jen přikrývám. V noci o sobě dávají vědět myši a kuny. Chaloupka celá obživla. S každým probuzením je chladněji. Je ještě tma, když slyším kroky. Kdosi se u mě zastavuje, hmatá po židli u mé hlavy, po stole, pak i po mně. Ticho přerušuje tlumený smích. Jsou to Michalovy děti? Smích je tak trochu dětský, s každým vyprsknutím hlasitější. Jako by někdo chtěl budit zdání, že nechce rušit, a přesto by toužil po našem procitnutí. Ach, vždyť je to Eliška. Hledá dveře, chce jít před chaloupku na záchod. Tak vstávám a jdu před ní, svítím jí displejem mobilu. Dřevěné schůdky dolů jsou nebezpečné, vzpomínám si, jak po nich kdysi sletěl autista Saša Vata. S hrůzou jsem sledoval, jak drncá po zadku, čekal jsem, že si něco zlomí, a on se dal dole do smíchu. Venku je jasno, hvězdy se třpytí.

Budím se až za světla. „Hodila jsem na tebe bundu,“ říká mi Katka. „Měl jsi odkrytá záda.“

***

Dorazila jsi před desátou. Těšíš se na výlet a ostatní také. Nasedáme do aut a frčíme na Soumarský Most. V Lenoře míjíme dům, který zdemoloval výbuch plynu. Jakýsi šílenec umístil v různých částech obydlí plynové bomby, pak si sedl do vany a škrtal sirkami, dokud všechno nevyletělo do povětří. Byly čtyři hodiny ráno. Magdon nás vede rašeliništěm. Hned za námi se vydávají turisté z Německa.Co jich je! Hrnou nás před sebou, nemůžeme se příliš zdržovat pozorováním krás, nechceme-li být na úzkém dřevěném chodníčku převálcováni. Včas obsazujeme rozhlednu, jen Katka zůstává dole, protože nemá ráda výšky. Zatímco se rozhlížíme, zapisuje si haiku:

Rašeliniště –

na hladinu jezírka

padl další list.

Pak jedeme na oběd do Volar do hostince U potůčku, kde vaří matka Moniky, Magdonovy přítelkyně. Po obědě pokračujeme do Mlynařovic. Magdonjde pozdravit Aleše Hrňu, gurua všech místních hinduistů. Aleš vyrábí bio sýry, brynzu, pěstuje zeleninu. Nemá certifikát, nemusí se bát hygieny jako v Rakousku, kde je prý takový prodej ze dvora běžný. Čekáme před domkem obitým šindelem, než se Magdon vrátí.

Parkujeme blíže ke Krejčovicím. Procházíme na pastviny, Magdon nás vede na své místo na břehu Blanice. Na ohradě visí výstražná cedulka: Pozor, ve stádě je plemenný býk. Nebo plamenný? Stromy kolem nás jsou vatry všech možných barev. Břízy se zlatými řetízky, oplíškované osiky, zářivé javory a pod nimi ještě zelená pastvina, ve které dokvétají podzimní zvonky, jestřábníky a řebříček.

Sestup k Blanici nás vede takřka neznatelnou cestou podél Milešického potoka. Zastavujeme u Sluneční skály. Je to místo, kam chodil Magdon se svými láskami. Někdejší hráz s sebou vzala povodeň v roce 2002. To ještě sahala hladina o něco výše, na břehu byla písčitá pláž. Nyní jsou tu poházené jen kameny, které sem přivalil proud nespoutané říčky ve snaze najít si nějaké vhodnější koryto. Skála se skutečně koupe ve slunečním svitu, kůra divokých sosen zachycených ve škvírách a na římsách, je plná tepla. V jednom místě visí ze skoby brašna. Co v ní asi je? Někdo na to místo musel slanit. O něco níže trčí ze skály kramle, jako by do ní zarostla.Vzpomněl jsem si na pohádku, kdy po zakletém princi zůstal ve skále trčet meč. Hnal se s princeznou o závod, kdo první vyjede na koni až na vrchol skály. A zabloudil. Neměl šanci.

Mám tisíc chutí přebrodit pod tuhle skálu a lézt po ní, překonávat výšvihy a převisy, viset za ruce jako Adam Ondra. Tak člověka podvádí jeho duše, jeho vzpomínky na mládí. Touha je veliká, možnosti omezenější a omezenější. Ale proč nenechat duši volnost? Proč by duše na své cestě za vrcholky hor nemohla vyplivnout stárnoucí tělo jako chrchel?

***

Pokračujeme ke Krejčovicím. Přes Blanici padl strom, zkouším po kmeni přejít na druhou stranu, ale hned se mi rozklepou nohy. To je pro tebe výzva. Bosky přebíhášna druhou stranu a zpět, jsi skvělá, štíhlá, hbitá a mladá. Holka z hor.

„Jó, to my, šumavští rodáci už takhle běháme po kládách v dupačkách,“ směješ se.

Když stupáme ke Krejčovicím, zjišťuju, že jsem někde ztratil víčko od objektivu. Vracíme se spolu dolů k řece, zatím nám všichni mizí někde nad loukami u oblohy, mezi kravami a zlatistými břízami. Pak mi volá Magdon, že víčko našel a že na nás čekají u krejčovické kaple.

Magdon tady pracuje. Lezeme s ním po lešení, obdivujeme starou malbu, na které dominují šablonou vyvedení beránci Boží.

„Psí beránci,“ upřesňuješ jejich podobu.

Zastavujeme ještě ve Volarech, kupujeme víno na večer, před obchodem popíjejí nějací alkáči, mezi nimi stojí muž v kabátu ruské armády. Nabíráme Magdonovu Moniku a psa Alfíka. A ujíždíme na Najmanku. V autě s námi sedí Jitka. Máme náskok, tak na Borové Ladě objíždíme příšerné město uniformních penzionů. Pohled na ta stavení nás naplňuje skleslostí. Jak mohou odpovědní lidé nechat takhle zprznit ducha Šumavy pro pár milionů? Miliony se rozkutálejí, duch je navždy vyhnán. Borová Lada se proměnila ve ves duchů.

***

Rozděláváme oheň. Odjíždíš na Borovou Ladu pro svoji kamarádku Ilonu, která si vyrazila z Prahy na Šumavu. A hned se u ohně ujímá role vrchní strážkyně žáru. Přikládá kmínky, klacky, plameny šlehají, jiskry ulpívají na místech hvězd. Vychází měsíc, takřka již úplněk. Prodírá se větvemi smrků výš a výš. Zprvu osvětluje komín chaloupky, pak stéká po střeše k okapům, sestupuje po polínkách naskládaných u zdi, postupuje po louce blíž a blíž k nám. Z dálky se ozývají táhlé hrdelní hlasy zvířat. Jsou to krávy. Někdo se domnívá, že by to mohli být jeleni. Ale kdepak, noc je teplá a říhání jelenů zní jinak. Předvádím všem, jak zní hlas jelenů v rauši.

***

Sraz haikuistů –

pivním táckem jsem shrnul

myší hovna.

Pro štěkot Alfíka neslyším slova. Nemohl bych mít psa. Možná kočku ano, ta je tichá a jde si po svém, ale zase vraždí ptáky, a to bych také nesnesl. Stačí, že si opékáš jablko, které píská, a Alfík se může zbláznit.

Dávám se do vytí. Magdon také. I ostatní se přidávají. Alfík štěká víc a víc, nakonec také on zvedá mordičku a vyje. Jaký nářek! Měl-li jsem ještě před chvílí smutnou náladu, najednou ze mě všechno padá. Není nadto zhluboka si zavýt se smečkou k měsíci. Samotného psa bych tedy doma nesnesl, ale psí partu někde na periférii, na nějaké zakázané skládce či na místě někdejšího popraviště, ve zdech zrušeného bordelu či v ruinách rozpadlé šumavské kaple bych bral. Sbor vytí připomíná druh žalozpěvu, modliteb či táhlých kostelních písní. Svíčkové báby protahují neúměrně tóny. Čím táhleji a naříkavěji, mekavěji, tím neoblomněji se vemlouvají do přízně Pána. Tím zbožnější si připadají. Psí vytí je jiného druhu, je to zpěv z nezbytí, z přetlaku stesku, který tlačí na psí hruď. Proto jejich vytí osvobozuje a léčí. Volný měsíc už svítí na obloze jako koruna, kterou si noc sama pyšně posadila na hlavu. Uléháme nahoře v místnosti lehce prohřáté už vyhaslými kamny. Dnes už s námi nenocuje Michal s dětmi ani Vláďa s Eliškou, museli odjet.Uléhám s tebou v rohu místnosti.

Svit luny –

černou podprsenkou

plašíš myši.

Usínám, v tom se ozve Katčin výkřik. Myš jí přeběhla po ruce. Rázem jsme všichni vzhůru.

Text Roman Szpuk, foto Dagmar Heberleinová a Roman Szpuk

{gallery}Jitka/rijen/mminni{/gallery}