Miniatury: Noci, jíž nezní žádné rozkazy

6 října, 2019
11:57

Noci, jimiž nezní žádné rozkazy

Letošní září je chladné. Když jde Magdon kouřit před dveře stanice, bere si na hlavu čapku. Vypravuje o kamarádech Pušákovi a Davidovi. David nemá kde bydlet. Prodal svůj polorozpadlý statek pod milešickou oborou. Nyní si postavil stan u Aleše v Mlynařovicích. Skrývá se za balíky slámy před majiteli louky, na které se i s dětmi usadil. Zima je na krku. Co bude dělat? David nemyslí na budoucnost. Jeho rozhodnutí jsou chaotická. Před časem si nechal přivézt z Himálají kamenné dlaždice, poslali mu je v kontejneru za čtyři sta litrů, nepojistil se, naložili je naležato a všechno cestou popraskalo.

Pušák žije s matkou v pokoji, kde se už dlouho neuklízelo. Už cesta k němu je dramatická. Na schodišti chybí spodní schod, další dva jsou prohnilé, člověk musí našlapovat jen na některá pevnější místa, ale Pušák položil na ta místa balíky starých časopisů, čímž cestu učinil ještě krkolomnější. Jednou ožralý zakopl, skoro prolétl oknem, měl štěstí, mohl jím proletět celý, vypadnout, napíchnout se na plot. Ale opilci mívají štěstí, vzpomínám, jak jsem kdysi spadl v hrozném stavu z nadjezdu pod most na násep dálnice, šel jsem tenkrát na stopa z Prahy na Teplice a odskákal jsem to jen potrhanými vazy v kotníku.

Opilci mívají štěstí, ne však vždycky. Zrovna v těchto dnech hledali Matyse, Matys hrával fotbal za Rohanov. Běžel ke své bráně, trefil se a řval: „Góóól!“ Dal si vlastňáka. Dělal také rozhodčího. Dokázal zápas nastavit o třicet dva minut, dokud jeho tým nedal vítěznou branku. V Dobrši na hřišti míval zakopaný sud. Říkal tomu Hospoda u dvou volů.

„Pak si něco plánuj,“ komentuje to Hrunek Na Koreji. „Dneska tu jsi a včera tu nejsi.“

***

V nonstopu Alfa stojí u barového pultu opilá blondýna. Je neklidná, trhavé pohyby ukazují, že už tu popíjí celou noc, nebo že sem dorazila z nějakého jiného lokálu. Vedle na barové stoličce sedí krátce ostříhaná už starší žena s vytetovaným pětilistým květem na rameni. Je to manželka Němce.

„Už chlapy nechci vidět,“ ulevuje si v pláči blondýna. „Už na ně seru.“

Starší žena ji konejší tichým hlasem. Nerozumím, co jí říká, blondýna je hlasitá a rozumím jí každé slovo, třebaže sedím na druhém konci barového pulzu. A pak je tu ještě Vietnamka, která obsluhuje. Kouká na tablet a trochu se pro sebe uculuje.

„Já se potřebuju vybít!“ vykřikne blondýnka. „Ale nebudu přece jen tak někoho mlátit?“

Obě ženy s ní souhlasí.

„Dva dny mi udělal hezký a třetí den mi provede tohle. Už se nezmění,“ konstatuje blondýnka a hraje si nervózně se smartphonem. „Stejnej jako můj fotr. Sliby. Alkoholický kecy a hovno.“

„Před klukem nebreč,“ radí jí ta starší. „Vybreč se sama.“

Do nonstopu nahlíží jiná žena a naznačuje opilé blondýnce, aby s ní šla před podnik. Ta ji vrávoravým krokem následuje před dveře do slunce. Žena s pětilistým květem na rameni chvíli mlčí a pak se obrací k vietnamské barmance: „Na starý kolena jsem teprve poznala, co to je pravá láska. Dívej se, jak jsme do sebe zamilovaný,“ ukazuje Vietnamce fotku na mobilu. „A víš, kdo mu dělal ten ksicht? Tu čepici? Tvůj manžel. Nemůžu se dočkat, až přijde domů. A Kikina už na dálku pozná, že je to on. Těch černochů tam,“ přechází opět na jiné téma, na Německo, kde s manželem žije. „Teď je toho všude jako uhlí. Turci dělají bordel. Jenom do půl pátý jdu ven, pak už si netroufnu.“

Přichází vietnamská holčička, dcera barmanky.

„Jak se ti líbilo u babičky v Číně?“ ptá se malé starší žena.

„Ve Vietnamu,“ opravuje ji tiše holčička.

„Já si ty země pletu,“ omlouvá se žena a pokračuje: „Příští rok v dubnu už budem spolu pět let. Chci udělat přepadovku. Výlet do Itálie. On celý život nebyl na dovolený, já taky ne.“

***

Před nemocnicí sedí čtyři stařenky a sestra kouřící elektronické cigáro. Nad Vimperkem hřmí. Sestra si vzala slovo, její dělo se svůdně natřásá.

„‚Jak ses měla v práci?‘ ptá se mě ten můj. No jak. O tom se přece nedá mluvit. On je u krav a hlásí mi, že přehnal dvě stáda nebo že zatlouká do země další kolík. ‚Proč mi to říkáš?‘ ptám se ho. Vždyť je to furt stejný. Přijdu zmožená, bolí mě koleno. Shodím ze sebe hadry, chodím tam nahá. On na mě chvíli kouká, pak mi řekne: ‚Oblíkni se‘. Mně je horko, jsem zpocená. Tak jde do jinýho pokoje.“

„Chce si s vámi povídat,“ špitne jedna ze stařenek Blaženka. „Toho si važte.“ Ale sestra jako by ji neslyšela.

„Máme kocoura,“ pokračuje. „Ten je jako chlap. Sedí přede mnou, kouká mi na prsa. ‚Do očí se mi koukej,‘ řeknu mu a on takhle,“ ukazuje, jak šelma jen na mžik zvedne pohled, který zas hned spustí níž. „Olizuje si toho mečouna, rozvalenej jako chlap,“ ukazuje si na roztažená stehna. „On má manželku, s ní měl už dvakrát děti. Ale ona je teplá. Fakt se tak chová, doktor říkal, že je teplá. On si ho olizoval a ona mu packou dala prdu, takhle,“ směje se a naznačuje ránu z boku. „To plesklo. Když ležím ve vaně, vyskočí na okraj a pak po mně takhle šlape,“ promačkává si velké prsy. „To jsou naše zvířata. Tak mi na tý vesnici žijeme.“

***

Jsem nastydlý, možná mám chřipku, tělo mě bolí. I ten mírný kopec od Šebestova na Nicov musím kolo tlačit. Čekám na sluneční paprsky, ale přeháňková mračna odplouvají pomalu. Javory se barví, jsou plné ohně či studu, ale nehřejí.

V nicovské hospůdce je útulno. Řekl bych: rodinná atmosféra. Na stěnách visí obrázky Jana Heny Vaňka. Vzpomíná se na Maďara Honzu Hanka, který tu hrával na harmoniku. Pocházel z Bekes Saby.

Hned u dveří sedí vousáč a má hlavní slovo.

„V Benešovce byl každej druhej pytlák,“ tvrdí. „Hrobník nosil divočinu v pošťácký kabele. Už se nám to přejedlo. Teď kluci seděj na posedech a hovno. Dneska pytlačej už jen Němci. S kušemi. Je to tichý. … Ááá, už očistily houby,“ ukazuje oknem ven na silnici, přes kterou přecházejí tři ženské postavy.

„Jo, a teď budeš očištěnej ty,“ směje se žena, která ze svého místa vidí více za roh. K hospůdce se blíží další žena.

„Jéje!“ odsouvá vousáč polekaně svého frťana k sousedovi a chytá se takřka vypitého půllitru.

„Chceš ještě jednoho?“ popichuje hostinský.

„Ne ne,“ třepe rukou vousáč. Dveře se otevírají a už nad ním stojí jeho manželka.

„Ses zakecal, co? Lepidlo?“ ukazuje na lavici.

Dopíjím čaj s rumem, trochu jsem se zahřál. Pokračuju dál, raději si navlékám svetr, brzy budu u tebe, odtud už silnice většinou klesá.

***

Během větrné bouře Mortimer jsme se k sobě tiskli a naslouchali meluzíně. Čočkovité ostrovy altokumulů nastavily svá pobřeží trosečníkům hvězd. Co by asi naměřil wind-profiler, radar, který měří rychlost i směr větru až do šesti kilometrů nad zemským povrchem? Říkal mi kolega z Churáňova Jirka Bednařík, že občas zareaguje na hejna tažných ptáků. Nějaká meteoroložka z Portugalska tak spolupracuje s ornitology. Zda ale i tuto vichřičnou noc pokračují ptáci ve svém tahu?

Ráno letí oblohou roztrhané stratokumuly. Jdu na autobus, u kapucínů v klášteře vedle kostela svatého Felixe z Lantalice se v jednom okně svítí, vlastně ve dvou, v tom druhém vidím jen police s naskládanými svazky knih, v prvním stojí nehybně mladý mnich v hnědém hábitu. Drží ve dlaních tlustou knihu, je to nejspíš breviář. Drží knihu, nebo se drží knihy?

Existuje tolik knih. U maminky v nemocnici je seniorům k dispozici spis od Dominique Webba: Mějte úspěch. Chci to! Na obálce stojí rozkročený chlap v saku, které by mohlo být i županem nějakého boháče, naklání se nad stolem, na jehož desce jsou rozložené karty, v očích má zarputile šílený pohled, pod očima vaky.

Za sušickým Andělíčkem svítá. Stojím na břehu Otavy, po černém proudu plují fantomy listů, které už začínají padat ze stromů lemujících náš šumavský tok. Nikdo jimi nelistuje, jen obloha si čte, o noci svobody, jíž nezní žádné rozkazy, žádná přikázání, žádná požehnání.