Potvrzeno – zbytky původních lesů nejsou jen na území Národního parku Šumava, ale i mimo něj
Společný projekt Správy Národního parku Šumava a Grantové služby Lesů ČR potvrdil existenci rozptýlených porostů pralesovitého charakteru na desítkách zkoumaných ploch na území Chráněné krajinné oblasti Šumava. Projekt nejen, že odhalil pralesní zbytky v hospodářských lesích, ale navíc ukázal to, že takových starých pralesovitých porostů může být po Šumavě rozeseto mnohem více. A také potvrdil, že je možné, aby se lesnická a ochranářská organizace domluvily na hledání společných řešení, která na základě zkoumání navrhnou vědci – konkrétně odborníci z Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví (VÚKOZ).
„Za tuto spolupráci děkuji především osobně Tomáši Vrškovi z VÚKOZu a Jaromíru Kříhovi z Lesů ČR,“ zdůraznil ředitel Správy NP Šumava Pavel Hubený.
Společný projekt s názvem „Komplexní analýza biologické hodnoty přírodě blízkých lesních porostů v CHKO Šumava ve správě Lesů ČR, s.p. a návrh jejich multifunkčního hospodaření“ byl nastartován v roce 2016. Jeho cílem bylo odhalit skutečnou biologickou hodnotu starých lesů v Chráněné krajinné oblasti Šumava.
„Ze stovky navržených porostů starších 120 let vytipovaných podle lesnických hospodářských knih po celém území CHKO Šumava bylo vybráno 31 pro detailní výzkum. Ten měl odpovědět na otázku, jaká je současná biologická hodnota těchto lesů a jak s nimi hospodařit v budoucnu,“ vysvětluje Pavel Šamonil z mapovacího týmu VÚKOZ.
Ve finále byly zkoumány lesní porosty na pravém břehu Lipna, na Železnorudsku, v oblasti Hamrů a Dešenic a na Boubínsku.
„Některé zkoumané lesy se už na první pohled tvářily divoce, jiné byly i přes mohutné stromy zřejmě v minulosti dotčeny pilou hospodáře. Všechny každopádně patřily do pásu smíšených smrko-jedlo-bukových lesů, ne k horským smrčinám. Ty vládnou výše, na samém hřebeni Šumavy,“ sděluje vedoucí Chráněné krajinné oblasti Šumava Silvie Havlátková.
Společným znakem většiny zkoumaných porostů bylo i to, že měly být už dávno vytěženy. Jen některé z nich totiž patří do rezervací, u ostatních jsou lesnické plány neúprosné: požadují porosty dotěžit! Ochota vlastníka upustit od okamžitého zisku, respekt a péče lesnického personálu a už více než 55 let trvající ochrana území způsobily, že tyto tzv. „přestárlé porosty“ dosud stojí. Bylo ale jasné, že patová situace nemůže trvat věčně a bude nutné najít společnou dohodu, jak s nimi dál nakládat.
„Vědecký tým měl proto exaktně zjistit, jaká je skutečná biologická hodnota těchto porostů a navrhnout takový způsob péče, který by zachoval biologické dědictví a současně umožnil majiteli zasahovat v porostech, kde pralesní kontinuita již byla v minulosti zcela přetržena,“ dodává Silvie Havlátková.
A jaké jsou výsledky?
„V celé třetině zkoumaných porostů rostou potomci původních pralesů staří 200 až 450 let. Důležitá je ale i věková struktura lesa, tedy kolik generací stromů se v jednom lese vyskytuje. Zjistili jsme, že ve zkoumaných lesích je více generačních skupin. Bylo zjištěno, že 84 % z nich pochází z přirozené obnovy lesa, nikoli z výsadeb. Jsou tak pokračovateli původních divokých lesů,“ seznamuje s výsledky ředitel Správy Národního parku Šumava Pavel Hubený.
Součástí výzkumu bylo i vyhodnocení vlastností půd a vlivu stromů na půdy. A naopak. Některé procesy, které hospodář v lese často považuje za nežádoucí (např. vyvracení stromů) nebo dokonce škodlivé (např. napadení stromů kůrovcem) patří k „metabolismu“ horského pralesa.
„Půda v pralesích je až překvapivě v pohybu, je neustále hnětena působením stromů, a to ji omlazuje. Odumřelé stromy, ať stojící nebo ležící, jsou zdrojem živin, které strom vytahuje z půdy jedno či více století, a jakmile odumře, vrací je zpět. Pokud těžíme stromy dříve, než je vyvrátil vítr nebo se samy zlomí, zjednodušujeme a svým způsobem i znehybňujeme půdu v lese. Odvážíme-li z lesa celé generace stromů, půdu dlouhodobě ochuzujeme a měníme její schopnost zadržovat a vsakovat vodu,“ popisuje Pavel Šamonil
Odborníci přitom zjistili, že na zkoumaných plochách je podobná hustota vývratů a podobná pestrost půd, jako v Boubínském pralese. To naznačuje, že lidské zásahy mnohde dosud nestačily deformovat přirozené vzájemné působení mezi stromy a půdou.
Čím silnější je pralesní kontinuita, tím více cenných druhů hub, mechů, měkkýšů i brouků v něm lze nalézt. Odvážením veškerého dřeva z lesa a zjednodušením jeho struktury jsme nevyhnutelně ochudili pestrost stanovišť pro nejrůznější organismy a tím jsme přímo snížili jejich výskyt.
„Nejde přitom jen o druhovou pestrost ale zejména o zastoupení vzácnějších druhů, ukazujících na dlouhodobou zachovalost lesního prostředí. Zatímco v nejcennějších porostech se zachovalou kontinuitou vývoje jich bylo zaznamenáno až 17, ve srovnatelných, ale v minulosti více těžených lesích, bylo takových druhů nalezeno často i třikrát méně.“ upřesňuje Jan Běták, mykolog týmu.
„Ještě markantnější je to u mechorostů. Skutečně pralesní druhy přežily jen tam, kde prales nebyl nikdy zcela vytěžen. Tam, kde došlo k delšímu přerušení pralesní kontinuity některé druhy hub nebo kupříkladu mechorostů zcela zmizely,“ upřesnil Tomáš Vrška, vedoucí vědeckého týmu.
Vědecké důkazy s nálezy desítek druhů tzv. červeného seznamu tak vedly v nejcennějších porostech k doporučení jejich převedení do bezzásahového režimu.
„V ostatních porostech, kterých byla většina, byl doporučen způsob péče, který umožní částečnou samovolnost jejich vývoje, zachování stávající biologické hodnoty i finanční zhodnocení části dřevní hmoty. Byl tak vytvořen model hospodaření i pro další podobné lesy,“ popisuje výsledek studie Tomáš Vrška.
-tz nps-
{jcomments off}
