Miniatury: Cesty nevyzpytatelné

26 května, 2019
13:00

Cesty nevyzpytatelné

(nesouvislé dialogy a postřehy aneb hříšní lidé našich hor)

Nedávno jsem jel ze Stach stopem. Zastavil mi syn hajného z někdejších Starých Hutí, musel být starý jako já, ale vypadal mladší, vyprávěl mi, že ještě v roce 1972 chodil do jednotřídky na Nových Hutích, v zimě tam jezdil z hájovny na lyžích. V celé poslední jednotřídce (1. – 5. třída) bylo jen 9 dětí. Od roku 1973 školu na Nových Hutích zrušili. Učil je nějaký Lažnovský, co bydlel u Hrabic nad Vimperkem. Jezdil na Nové Hutě denně na motorce, snad jen uprostřed nejhorší zimy využíval služeb autobusové dopravy. Někdy se opozdil. Kluci hlídali, kdy se objeví se svou motorkou na silnici.

***

„‚Vy volové v pravým slova smyslu!‘ nadával nám,“ líčí v Píčpitu starší muž zážitky ze své školní docházky. „A pak nás mlátil kostěnými brýlemi do hlavy. Vilém Tláskal. Shořela mu chalupa. Nebo ta Ruska Szabó. Vytáhla placatku, zapila prášky a: ‚Nerozčilujte se pro blbost druhých!‘ Bydlela v lampasáckém paneláku. Nosila velký klobouk, já se jí smál. ‘Marek, já vás musím zbít!‘ Obešla mě – to ještě byly ty zvedací lavice – bušila mně do zad, já koza a kůže, ona ruce jak párátka na špíz.“

***

„Měl jsem na Poledníku deset psů,“ vypravuje v Píčpitu bývalý poručík proviantu. Má na ruce prsten s lebkou a veliké náramkové hodinky. „První dostal nažrat pes. A to byly konzervy! Vojáci to žrali. Kdo přišel z vycházky, první šel do psince, vystříkat kotce. Psovodi psy leccos naučili. Byl tam pes, co před ním nikdo nesměl plivnout. Nebo je naučili na brigadýrku. Pes, kterej měl zásluhy, se nesměl zabít. Taky se stalo, že psovod dostal psa domů. Ale málo. Jako třeba Aran – pro něj si chodili policajti, když měli problémy.“

***

„Byl to zaoceánský námořník,“ vypravuje Pošťák. „Smál se těm říčním. Myslím, že se jmenoval Pepa. Pepek námořník. Potkal jsem ho ve Zlaté Hvězdě. Ptal se kudy do Jaroškova do pneuservisu. Bouchla mu guma, volal dokonce vimperské policajty, pomohli mu přezout. Tak jsem brnknul Honzovi Kurzovi, hned jsem mu poděkoval, to by každý pro cizince neudělal.“

Dlužno dodat, že jsem pak Pošťáka a námořníka Pepu potkával po několik dní na vimperských ulicích. Napadla mě slova z Písma: Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. Pluli vimperskými průplavy jak námořníci na Rimbaudově Opilém korábu. Chyběla jen vlajka nějaké neutrální země. Námořník se po několika prokalených dnech svěřil Pošťákovi, že potřebuje ženskou. Markéta, co bydlela nad hospodou nad Korejí, se uvolila, že mu bude dělat společnost.

Pošťák byl rád, že se sveze. Volant a plná nádrž nabízí volnost. Krajina se otevřela jak kniha, kterou listuje vítr sem a tam. Námořníkovi už bylo víc, nevydržel tolik a naříkal si: „On mě vláčí… On mě chce okrást o benzín.“

Nastal poslední den. Námořník se chtěl vypravit zpět do Prahy, odkud pocházel. Markéta se rozhodla ho doprovodit. Leč stav námořníka nedovoloval, aby usedl za volant. I naložila ho Markéta s Pošťákem do kufru jeho škodovky. Proč ho tenkrát neposadili na zadní sedačku, nemám tušení. Za volantem zaskočil Pošťák – bez řidičáku, po sedmi pivech. A dořídil to až do Volyně.

***

„V Novým Mexiku jsem byl záletníkem – novicem,“ vypravuje nám Na Koreji Jánek Metyš z Karpat. „Oni mě chtěli knězem.

‚Do toho nejdu,‘ řek jsem jim.

‚Tys výjimečný. A my si na tom založíme byznys. Chce to po tobě církev,‘ dodali výhružně.

Jel okolo týpek.

‚Jedu do Mexika,‘ oznámil mi. ‚Pojedeš se mnou? Nemohu řídit, budeš řídit ty.‘

A tak jsem jel pětset kilometrů bez řidičáku.“

***

Scházíme s Pošťákem z Churáňova. Pošťák chrchlá, kašle, chvílemi se zdá, že zvrací.

„Co to je?“ děsím se.

„To nic,“ uklidňuje mě Pošťák. „To je Vlažňákův syndrom.“

„Vlažňákův?“

„Martin Vlažný,“ vysvětluje Pošťák. „Strakonický ožrala. Ohromný chlap. On takhle po ránu kašlal, za chůze zvracel, my se děsili: Co ti je? A on: to nic, to je v pohodě. Pobýval na čas i v Itálii. V Neapoli fungovaly squatty, kde žila spousta punkerů ze Strakonic a z Orlové. Jednou šel opilý někam v Pompejím. Byla tma, on na šrot. Vtom ze tmy dostal ránu pěstí. Zůstal ležet, asi i omdlel. Ráno se vzbudil a viděl, že leží na okraji propasti. Ještě krok a zřítil by se dolů. Vlažňák měl nádhernou milou, Mařenku. Měla s ním dvě děti. Pak ho poslala k šípku, protože kalil i smažil. Nějaký čas jsem u Mařenky bydlel. Jednou večer se ozval zvonek. Vzal jsem sluchátko. ‚Kdo je tam?‘ zeptal se zdola od vchodových dveří Vlažňák. ‚Pošťák.‘ ‚Cože?! Já tě zabiju.‘ No co, musel jsem ho pustit dovnitř. Těch osm pater, která vyjížděl výtahem nahoru, trvala věčnost A hned by se na mě vrhnul. Ale Mařenka, takové tintítko, na něj vzala váleček. Jen ta na něj platila.“

***

„Tys byl v blázinci,“ říká mi Magdon. „Já zase byl bacilonosič. To je podobné. Zavřou tě na izolaci, a víš, co to je pro šestiletýho kluka? Taková samotka. Ale přišla pod okno babička a hodila mi tam přes balkón autíčko na klíček. Byla to stará Pragovka. Dodnes ji vidím.“

„Cesty lásky jsou nevyzpytatelné,“ říkám mu. „Nejvyšší pracuje s našimi průsery, jsou to jeho hrací kameny, s nimiž se trpělivými tahy propracovává k cíli. My z naší strany nevidíme nic. Dokonce jedeme bez řidičáku a o cíli Nejvyššího nemáme ani potuchy. Je snad řidičák zárukou, že se nám na cestě nic nestane? Unášeni vášněmi, pády a povstáními snažíme se dělat tempa. Stejně nám pak někdo musí hodit záchranný kruh.“

MINIATURY Romana Szpuka 2019:

1. Posed u Modravy