Miniatury: Hadí vrch

11 května, 2019
14:00

Hadí vrch

Bloudíme v Kepelských mokřadech, přeskakujeme bezejmenný přítok potůčku Ostružné. Voda je v něm průzračná. Není temně hnědo červená, taková bývá Losenice, ale v téhle jako by se rozpustily křemínky. Procházíme lesním labyrintem proti jeho proudu. Vedou nás Ariadniny dřípatky. Přeslička připomíná minaret v bažinách se třemi ochozy. Když z nich muezzin nezatroubí, použije k tomu narcisy na vrcholku Hadí hory, proleze tam podzemní chodbou jak z Palestiny do Izraele či jinam, a narcisy troubí adhan, žlutě sálající modlitbu, tavící se fanfáru.

Lezu do koruny smrku, větve jsou rostlé tak dobře, že lze po nich stoupat jak po žebříku. Když slezu, hned se do koruny prodíráš ty. A jako vždy, musíš výš. Ano, ano, ve všem jsi lepší, než já. Zakláním hlavu. Vysoko, vysoko v koruně si naznak leháš na jednu z větví, spouštíš ruce dolů. Splynula jsi se stromem dobrovolně, nebo si tě tam nějaký lesní tvor vynesl jako kořist? I já bych tě chtěl uchvátit jako kořist.

Pod nohama nám kmitla ještěrka živorodá. Ještě není tak teplo, aby měla potřebnou rychlost, tak se ti podaří chytit ji do dlaně. Ale ty bys ji dokázala chytit i v žáru červencového slunce. Její hlavička ti vykukuje mezi prsty, pak rozevřeš dlaň dokořán a ještěrka se dlouhou dobu nechá fotit.

Objevujeme hromádky bobků, snad jeleních, možná srnčích. Daly by se vysušit, nalakovat a zavěsit na šňůrku. A pak nechat hádat ostatní, z čeho ty korálky jsou. Nebo bychom je mohli podstrčit zbožným bábám co páteříky. Tady se les rozevírá a nízké stromky se rozebíhají do všech stran. Louku zvolna zarůstají náletové smrčky. Je posetá loňskými kravskými lívanci.

„Žížalí život pod hovnem,“ komentuješ to hemžení, když jeden z lívanců odklopíš.

Vystupujeme nahoru. Tady kvetou trsy narcisů, zdravých, plných života. Jejich špičaté listy probodly loňský lupen. Dva strnádci kolem sebe tančí v letu, nejde poznat, zda se spolu honí samečci nebo dovádějí ptačí milenci. Z vrcholku se otevírá rozhled na celé pohraniční horstvo. Dominuje mu Velký Javor, ještě celý bílý. A dole pod Kepelským Zhůřím se kroutí meandry Křemelné.

***

Znovu vycházíme na temeno Hadí hory. Leží tu velký vybělený kmen s otvory, které jako by vykroužily větrné smrště či cyklony. Jsou mi mementem: „Také já jsem neslyšně křičel k obloze, co toužilo vyzpívat před dávnými roky semínko z plna hrdla. A po zpěvu zůstaly jen tyto bezzubé chřtány. Pohlédni dovnitř, spatříš tam hnilobu, troucheň a tlející letokruhy. Čas splývá v jedno utichající strnutí života. Ta hrdla v sobě uchovala vzpomínku na někdejší šum jarního listí. Chtěl jsem zapsat hroty pupenů první jarní písně ptáků, ale nestihl jsem to. Sejdi jen trochu níž k jihovýchodu, najdeš tam mého bratra, ještě žije. Někdo položil do jeho větví zrezavělý článek z pásu tanku T 54. Za čas, až tuto horu zahalí mlha, usadí se na něm vlhkost a také on bude podléhat svému zmaru.

Ve kmeni je vykotlaná kolébka, dlouhá právě tak, aby sis do ní mohla lehnout, spát pod hvězdami nebo si hlavu ukrýt v kmeni, jímž vede tunel dál a dál do stromu. Či je to bárka? Leží tu kmen, deformované plavidlo, možná kosmické, možná po poslední námořní bitvě těchto prastarých hor? Tato loď se stala vítězem. Ostatní se potopily. Jsou z nich vraky v útrobách země. Roztroušené oběti se domáhají výstupu na tento svět. Nezdařilo se jim to, tedy si dole začaly budovat vlastní království tmy a chvění.

Opodál stojí starobylý dutý buk. Vstupuješ do něj. Zuzanka pobíhá okolo, z tebe vyhlíží ven jen jedna noha, bok a rozcuchaná hlava. Tu začínají dopadat první krůpěje deště a přitom se paradoxně projasňuje.

***

Jdeme po hřebeni k Javorné. A odtamtud se stáčíme prudce doprava. Otevírá se před námi údolí Ostružné.

Zastavujeme se v podmáčeném březovém hájku s mnoha blatouchy a všivcem lesním (Pedicularis sylvatica). Kořeny se kroutí jak chapadla pátrající mezi trsy trávy po nějaké potravě. A žluté květy se otáčejí ve vírech mezi nimi. Někdo je poslal po proudu času. Tady zaklesly, usadily se tu, cítí se dobře. Opájíš se atmosférou toho místa, zatím co já si o něčem povídám se Zuzankou, která se už několikrát vyválela v nějakém lejnu či mršině.

Scházíme ke kapličce Panny Marie Karmelské v Hlavňovicích. Vítám vděčně tuto otevřenou síňku, cítím ochrannou sílu promodlených zdí. Uvnitř stojí u stěn dvě lavičky. Sedíme proti sobě a odpočíváme u obrázku Panny Marie s děťátkem. Je signovaný jménem O. Jelínek 05.

Žena s bohatými vlasy vykazuje ostré rysy Cikánky. Ježíšek je plavovlasý. Svatozář, která vystřeluje okolo Madony, je zježena bodavými paprsky. Také rám, ve kterém je obraz umístěný, má lomený oblouk. Nepozorný modlitebník se tu může na leccos nabodnout. Podlaha za ikonou se skládá z orientálních ornamentů, barvy jsou trochu agresivní.

Tahle Madona nepochází z chudé chaloupky. Je to Madona, kterou k sobě vzal neznámý vládce, když ji potkal na svých cestách. Učinil ji, tulačku, svojí ženou. Stal se jejím pánem, ona to přijala, její pozornost se věnuje malému, pro něj tu je a okolnosti, v nichž se ocitla, nechce měnit.

Text: Roman Szpuk

Foto: Dagmar Heberleinová

{gallery}Jitka/kveten/miniatr{/gallery}

MINIATURY Romana Szpuka 2019:

1. Posed u Modravy