Miniatury: Jepičí láska

7 května, 2019
18:00

Jepičí láska

Procházím Losenickým údolím pod Churáňovem. Na lese stydne mlha, tu a tam protká drobný déšť svým tancem sněhová vločka. Most, přes který jsem chodil desítky let, se propadl. Na podzim jej zapadal sníh, jaro jej našlo v ještě zuboženějším stavu. Klády se ve středu prolomily a jejich okraje, opřené o ocelové podpěry, se zvedly jak poslední pokus uniknout ze sevření břehů máchnutím křídel. Tak zahynul most beze svědků. Nikdo už ho nepotřeboval, potok se prodere spodem, zvěř přeskáče jinudy a člověk se tu objeví zřídkakdy.

Projíždím na kole bukovým lesem. I tady, o mnoho níže, je mlha. Právě narozené svěží lístky buků připomínají složené šátky loučení, květy, ve které se proměnila a jimiž posela hladinu malá mořská víla, aby zachránila loď svého nevěrného milence před najetím na útes. Také já pluju na lodi. Ale jsem na ní sám. Za zády mi stojí Cháron. Bojím se otočit. Zaplaceno má, tyhle kšefty už nemusím nosit v hlavě. A kdybych nezaplatil? Zůstal bych tu v mlhách navěky. Nějak by s mými pozůstatky museli naložit, tak jako tak.

***

Žiješ příliš krátce, jepice,

než abych tě tu nechal

utopit.

Tohle haiku si zapisuju na podmáčené lesní cestě, kde jsem z louže prstem vylovil zmítající se jepici se dvěma dlouhými štěty. Nechávám ji vyschnout na prstu. Její křídla házejí matně barevné odlesky. Jak dlouho bude žít? Pár hodin? Den či dva? Nepotřebuje ani jíst, jejím jediným zájmem je láska.

„Ve druhé polovině života mají ostatní lidé mnohem menší moc ve vás vyvolat bláznivé opojení, zároveň ale také mají menší moc vás kontrolovat a zranit. Ve druhé polovině máme svobodu nepotřebovat“, říká františkán Richard Rohr. Stačí jepice prožít i druhou polovinu svého života, v níž nebude potřebovat nejen jídlo, ale ani lásku?

***

Kousek za Ostružnem nad Sušicí stojí malá výklenková kaplička. Zastavujeme u ní a hned nás zaujme báseň umístěná na jejím boku. Je o marné lásce. Uprostřed textu byla přilepená fotka, zřejmě portrét dívky, které je věnovaná. Někdo ho strhl. Lidská láska je smrtelná. Věčná je prý ta božská. Tu ale neznám a ani ji nehledám. Potřebuju lidskou lásku, hmatatelné objetí jako mladá jeptiška Klára ve Wolkerově Baladě o ženě, bohu a muži. Prosila Ježíše na kříži, aby ji vzal do náruče a pomiloval ji lidsky. A když se nedočkala, odešla do ulic a stala se prodejnou ženou, dokud ji nenašel muž a nepoznal v ní její původní čistou touhu.

Lidská láska se zadírá hlouběji, než božská. Její hrot je zaostřen smrtelností člověka, který nasazuje vše, neboť vše může nasadit jen ten, kdo je omezen. Kdo je nekonečný a věčný, může být nekonečně a věčně milován či opouštěn. O nic mu nejde. Jepice miluje nasazením celého svého života a nenechává si nic pro sebe ani pro své bohy. Nemá čas zabývat se tím, co neslouží životu. I my žijeme velmi krátce. Delší čas umíráme. Nejsme jepicemi, abychom poznali míru jepičího milování.