Miniatury: Svár zimy a jara

28 dubna, 2019
14:00

Svár zimy a jara

Ač je půlka dubna, mrzne ještě docela slušně. Je -4,9 °C. Kosovi to zjevně nevadí. Mít absolutní sluch a hudební vzdělání, zapsal bych si jeho trylky do not. Ptal jsem se kdysi profesionálního klavíristy účinkujícího i v muzikálech Jakuba Zahradníka, zda by to svedl.

„A jaký to má smysl?“ rozčiloval se on.

„Že bychom si ty trylky mohli kdykoliv později přehrát,“ vysvětluju.

„Ale jaký to má smysl?“ ptal se stále Jakub.

***

Zima to ještě nevzdává. Jdu lesní cestou, vidím bahno, z nějž raší ledové květy, stejné, které se na podzim za prvních holomrazů objevují na trouchnivých klaccích, pařezech či žloutnoucích stéblech. V louži leží hroudy zmrzlých žabích vajíček. Potok má ledové krajky, drobné rampouchy visí z větví malých smrčků naklánějících se nad proud vody. Poslední závěje ztvrdly nočním mrazem, chovají marnou naději, že snad se ještě jaro pozdrží. Drží pod sebou nějaká tajemství jak pod přiklopenou bílou dlaní. Ale jsou to jen stébla v plné pohotovosti, semínka.

Scházíme z Řetenic podél Zlatého potoka. U Plánského mlýna kvetou blatouchy. Klečíš u slaměnkového sluníčka pupavy. Cesta vede níž a níž, proud zarůstají ohnuté stromy v podobě žeber. Skláníme se nad hromádkou peří. Někdo tu ulovil ptáka. Na zbytcích vnitřností hodují brouci se zlatými štíty. Vypadají jako šlechtici s bohatými límci. Jsou to mrchožrouti znamenaní (Oiceoptoma thoracicum). Opodál leží trouchnivé dřevo. Když je natáčíme ve slunečních paprscích, jeho hnědavé plochy získávají nádech sametu.

Sestupujeme níž a níž, objevujeme ve skalách zamřížovaný vstup do jeskyňky, na jejímž dně je jezírko. Jeskyňka připomíná předsíňku skalního chrámu, z nějž je to blízko kamkoliv do světa. Unikl pozornosti světitelů. Také slunce, které svými paprsky nemohlo nikdy připsat glosu k příšeří. Držím se mříže a nahlížím do jeskyňky co nejhlouběji. Možná stojím na okraji velikého nočního pláče a poslouchám, jak bohyně Země natahuje moldánky. Oko, jež vidělo mnohé z lesa, se rozteklo, a co z nás spatřilo, nabízí na hladině zrcadla. Nad tím zrcadlem se nemohu sklonit, a tak si rychle nachází náhradu v barvách skalního stropu. Zrcadlo nemůže existovat samo. Jestliže se někdy v budoucnu nad ním skloním, nikdy už nespatřím svět bez sebe. A v tom tkví smrtelnost – že svět, který obývám, skončí spolu se mnou a přesto bude beze mě existovat dál, jako bych nikdy nebyl. Jen jestli jsem nikdy nebyl, jen tehdy je svět věčný a já mohu klidně zemřít.

Dále po proudu nás zaskočí kostlivci vyrobení z klacku a umně zachycení na kmenech smrků. Jako by je zhotovila čarodějnice z lesního horroru Záhada Blair Witch. V průvanu se jim pohupují nohy. Na jedné z regulačních nádrží plave kačer. V mládí jsi jednoho takového skalpovala. A ze skalpu ze zelenomodrého pernatého chmýří sis vyrobila náramek. V dětství ses zabývala pitvami mrtvých zvířátek. Před érou mobilů a tabletů se takhle bavila většina vesnických dětí.

***

Snažíme se rozchodit mlýnek s plechovými lopatkami. Jen chvíli se otáčí, to zavíráme oči a nasloucháme jeho rytmické hudbě. Ale pak se zastavuje a znovu už ho do chodu nedostaneme. Konstrukce je asi příliš těžká. Možná osa drhne ve vidlicovitých podpěrách. Ale začínají se na nás snášet sněhové vločky. A zatahuje se.

Obracíme se vzhůru na Kašperské Hory. U kaple Panny Marie Klatovské, přímo pod kostelem Panny Marie Sněžné, si stahuju kalhoty a namáčím do pramene kapesník. Ovazuju si bolavé koleno. Činím tak za překvapených i pobavených pohledů dělníků na vedlejší stavbě. Vida, zase jeden pověrčivec. Ale i ty, ač ateistka, omýváš si koleno s artrózou zázračnou vodou. Proč bychom nemohli? Což není voda největším zázrakem, branou života?

„Ale jaký to má smysl?“ Zeptal by se jistě skeptik Jakub Zahradník.

„Děláme to, protože to děláme, protože to děláme,“ odpověděli bychom mu nejspíš slovy kteréhosi zenového mistra.

Horské městečko je dost liduprázdné, jen ze sklepního okénka na nás vybafla malá čarodějnice na koštěti. Mohla by trochu rozebrat náš svět skvěle upravených odpovědí. Protože odpovědi máme po ruce vždy, ale málokoho zajímá, jak přesně zní otázka.