Kohout
Do šumavských lesů přilétla ohromná hejna jikavců. Jejich štěbetání a cvrlikání naplnilo koruny stromů. Je to hudba podobná šumu větru. Člověk neví, odkud a kam směřuje, spíš prostor naplňuje, vznáší se v něm. Jak jinak zní osamělé a ostré zakokrhání kohouta.
Páter Lízna si do svých deníků z poutí pečlivě zapisoval místa, kde zaslechl kokrhání kohouta. Jeho hlas mu připomínal, jak často svým životem, podoben Petru, zrazuje Ježíše. Kdyby Petr během výslechu Ježíše usnul, přeslechl by kokrhání, ale patrně by neměl ani příležitost svého mistra zapřít.
Pošťák mi v Píčpitu u piva vyprávěl o Vaškovi, někdejším schopném stavbyvedoucím s vlastní firmou, kterému dal Ondra Klišík kdysi zahulit. Vaškovi stačil jediný iniciační joint, aby se propadl do závislosti na všech možných opojných látkách, na sázenkách i hracích bednách. Přišel o všechno, o ženu, děti, dům i firmu. Teď pracuje jako prostý dělník s Magdonem a Pošťákem na stavbě. Ve volném čase pije. Předevčírem ho šel Pošťák vzbudit, aby vstal do práce. Vašek ležel v maringotce zachumlaný do spacáku a po jeho těle přecházel sem a tam kohout, jako by držel nad opilcem stráž. Kohout jeho vlastního srdce1.
P.S. Fotky kohoutů jsem pořídil v obci Rok na Sušicku. Zastavili jsme autem u jednoho stavení a ptali se starší ženy, která pracovala na zahrádce, kudy se dostaneme ke kapli Panny Marie Mariazellské. Paní nám popsala cestu. Popojeli jsme naznačeným směrem dvacet či třicet metrů, když jsem si všiml zápasících kohoutů. Nakláním se přes plot a fotím je.
Já vás pustím dovnitř!“ volá paní, která si mého úsilí povšimla. „Máme tu spoustu zvířat. Taky králíky si můžete vyfotit.“
Došli jsme ke kapli. Ale je zamčená. Chtěli jsme se podívat alespoň otvorem ve dveřích, chrání ho však natolik hustá kovová mřížka, že skrz ni není vidět. Chápu, kaple byla již třikrát vykradená. Ale proto má zůstat zamčená? K čemu jsou nám vzácná díla, když nám jejich ochrana nedovolí na ně pohlédnout? Co symbolizují nákladně opravené kaple, když nevedou k přítomnému setkávání lidí obdivujících meditativní charakter naší šumavské krajiny? „Všechny památníky jsou na nic,“ píše Milan Kundera ve své povídce Staří mrtví musí ustoupit mladým mrtvým.
Zmizí-li obraz, je možno namalovat další. Nebo meditovat před stínem, který zanechal na zdi. Kaple může být zdobená znovu a znovu. I tvůrci graffiti ve městech počítají s tím, že dřív nebo později přijde někdo jiný a překryje jejich dílo tím svým. Nic v životě není trvalé. Vše uplývá a pomíjí. Obrazy však mohou trvat ve své neustálé proměně. Tak žije a tak dýchá i kaple – dokořán. Pieta ke starým umělcům je na místě v galériích a muzeích, ale kapličky ponechme otevřené poutníkům. Ať tedy hodnoty, které uctívají kunsthistorikové, ustoupí stranou životu, kreativitě, novým a nečekaným výjevům.
Umělci i zloději umění: Vstupte! Sentimentální staromilci, doneste své svaté obrázky. Přírodní lidé, položte sem šišky, větvičky s květy, barevné listy na podzim. A vy, kteří milujete pozorný a vzpřímený plamen svíce, podělte se s ostatními o svůj oheň. Měňte kulisy náboženského zanícení! A je-li tato doba povrchní? A spěje-li k prznění všech hodnot? Odpovídá-li na oduševnělé a krásné tváře, vytvořené starými mistry, čmáranicí? Ať tedy zeď posvátná, vysvěcený prostor a oltář, na němž obětujeme naši lidskou ubohost, odrážejí věrně tuto naši situaci.
Poznámka 1:
„Čemu se podobá lidské srdce?“ zeptal se Petar rozespale.
„Kopci a řece, co teče pod ním,“ řekl Jovan.
„Představoval jsem si ho jinak,“ řekl Petar.
„Jsou i taková srdce, co se podobají horám,“ řekl odborně Jovan. „Jenomže jsem žádné takové neviděl.“
„A mně se zdá, že se srdce nepodobá ničemu jinému než kohoutovi,“ zašeptal rozespale Petar. „Velkému červenému kohoutovi. A tvůj život trvá, dokud ten kohout kokrhá. Jakmile přestane – je se vším amen … Čestné slovo, cítím, že v prsou nenosím srdce, ale takového červeného kohoutka – kdykoliv ztichnu, slyším ho: zívá, kokrhá, mává křídly… no teď… pst, Jovánku…, pst… tak, teď ho slyším… och ty můj milý červenáčku, jen si zpívej… kokrhej, čím déle můžeš – na tobě, jak se zdá, závisí všecko, co mám…“
(Miodrag Bulatović: Červený kohout letí k nebi, Odeon 1972)
Text a foto: Roman Szpuk
MINIATURY Romana Szpuka 2019:
5. Jarní vítr
9. Fragmenty
MINIATURY Romana Szpuka 2018 :
3. Oheň tání
5. Něžné objetí
6. Mráz a srdce
7. Tichá křídla
11. Město je jiné
12. Osamělci
13. Staří a mladí
14. Zpáteční cesta
16. Toto místo
19. Socha Rodina
21. Hýlové a blesk
22. Bělásek a děti
23. Omývání barev
24. Bolest křídel
25. Slunovratova noc
27. Barvy čaje
28. Ještěrčin ocásek
29. Střet dvou vášní
30. Zatmění
31. Pavlínka
32. Perseidy 2018
34. Prokletí milenci
35. Zanechávaje příbytek otevřený
37. Vážka rudá
38. Kohlschachten
39. Na cello hraješ
40. Zlatá a černá
41. Panta rhei
45. O solitude
47. Zasněžené město
MINIATURY Romana Szpuka 2017 :
2. Hrušky
4. Co všechno ten nástroj dovede
6. Otto Hrdina
11. Mrazivá noc na Perle pod Jezerní slati
12. Letící oblaka
13. Pan Kodýdek
14. Cesta pulsu
15. Život a smrt
16. Deštníky
17. Poklady
18. Krucifixy
20. Koza v kapli
22. Boubínská noc
23. Ovečky
24. Bratři Kazarovi
25. Domov
26. Táta
29. Fenka a okoun
30. Duha
31. Cestou z Najmanky na Radost
32.Žluna
33. Rehabilitace
34. Bez střechy
35. Jako bílý šátek
36. Nepoučitelní
37. Dobršská brána
38. Hvězdy a psík
40. Zářijové plody
41. Buchingerův dvůr
42. Pouť na Luzný
43. Jaké má oči?
44. Nejmanka u Hrbu
45. První sníh
46. Úplňková noc
47. Jepice
49. Dálky na dosah
50. Lidská zima
51. Gráve Gabréta
52. Flöhturm
{jcomments on}