Roman Szpuk: Host Lucie Výborné v Radiožurnálu
V přírodě musíte zpomalit a přizpůsobit se jejímu rytmu, říká Roman Szpuk, jeden ze „šumavských poustevníků“.
Meteorolog, básník, spisovatel a mimo jiné i jeden z osmi „šumavských poustevníků” z knihy Raději zešílet v divočině. Roman Szpuk pracuje na meteorologické stanici na Churáňově a na kontě má už několik knih. Ta poslední prý vznikla mimo jiné i díky jeho oblibě v takzvaném „darmošlapectví”. „Jde o putování bez cíle. Člověk jen jde a dívá se kolem sebe,” popisuje Roman Szpuk v rozhovoru s Lucií Výbornou.
„Někdy mám v hospodě pod stolem notýsek a zapisuju si, co jsem zaslechl,” přiznává. „Nemám dost dobrou paměť, člověk by jinak dobré, odposlechnuté výrazy zapomněl.”
Jako spisovatel už toho má Roman Szpuk na kontě hodně. Jeho poslední kniha Klika byla vysoko je ale jiná. Zabydlel ji totiž postavami, nad kterými by většina světa mávla rukou. „Většinou lidé, kteří žijí na okraji společnosti, jako by se zabývali tím podstatným – zabývají se otázkou bytí a existence.”
V knize Klika byla vysoko se tak Roman Szpuk představuje se jako vnímavý pozorovatel obyčejných, a přitom fascinujících detailů, a zároveň jako velký milovník Šumavy a tamních lidí. I lidí na okraji společnosti. „Vidím smysl v tom žít přítomný okamžik a hledat odpovědi v něm. Když člověk stojí tváří v tvář starému člověku nebo lidem na okraji společnosti, táže se sám sebe: Není ve mně tenhle člověk také?”
„Žít přítomný okamžik.”
V dnešním světě se prý občas cítí ztracený – jako by mu nerozuměl. Svou roli v tom zřejmě hraje i vnímání času. „Jako meteorolog se člověk naváže na čas přírody, nic ho nepopohání. Příroda má svůj čas,” popisuje.
Svět, který čas rozděluje do patnáctiminutových okének v Outlooku, mu tak zůstává cizí. „Cítím, že skutečný život je na dosah, v přítomném okamžiku – v konkrétní květině nebo mraku, které potkávám. Ne někde na monitoru.”
„V přírodě je třeba zpomalit a najet na rytmus přírody.”
Tenhle rozpor, zdá se, prochází celým jeho životem. „Víte, co je paradox? Když člověk spí venku a dívá se na hvězdy, je sice sám a připadá si proti vesmíru nicotný, ale jako by se v tom skrývala jeho hodnota. Naopak když přijedu do Prahy a vidím davy, připadám si v tom proudu spěchů a událostí jako bezcenná nicka.”
Autoři: Lucie Výborná, Alžběta Švarcová
{jcomments off}
