Miniatury: Náušnice paní Zajícové

23 března, 2019
06:40

Náušnice paní Zajícové

Je slunečné ráno. Zaléváš květiny čajem, který nám zbyl od večera. A vydáváme se autem nad Hartmanice. U lomu hledáme mobil, který mi tam vypadl, když jsem ti pomáhal koulet ze svahu borové špalky. Stačí prozvonit a máš ho. Jsi totiž v kopci rychlejší než já. Pak stojíme na břehu rozvodněné Otavy. Míjí nás auto záchranářů, pak hasiči, copak se zase stalo? Další bouračka? Až druhý den zjišťujeme, že se u radešovského jezu překlopili vodáci. Jeden utonul.

Parkujeme v místě zvaném Peklo a pokračujeme cestou proti proudu potůčku Volšovky. Běží s námi fenka Zuzanka. Chceš podlézt nízkou větev, zachytáváš se jí a lekneš se nepříjemně slizké houby. Prosvítá-li jí slunce, její barva připomíná jantar. Její jméno zní jak zaklínadlo: černorosol umbrový.

Krajina je plná vnitřního přetlaku. Sotva popadá dech. V lesích se potůčky naplnily až po okraj, voda jimi stéká jak bujné copy po kamenitých zádech milenky Gabréty. Objevil se devětsil a z Máří Magdaleny, která stojí pod křížkem, odlétá první moucha. Ježíš má nad hlavou motiv růže. Co asi znamená?¹ Docházíme k pomníčku mladého odbojáře Miloslava Říhy, kterého tu 14. 11. 1943 postřelilo gestapo. Zemřel v devětadvaceti letech. Odtud už je to kousek dolů k Žežulce.

Sedíme na dřevěném mostku přes Volšovku a přímo před námi stojí někdejší mlýn Sterzműhle, kde tvořil své podmalby na sklo Václav Hrabánek. Přes zábradlí na balkónku jsou přehozené deky a peřiny. Posloucháme zdravý hlas živé vody. Slunce už začíná hřát, poslední zbytky sněhu se krčí na krajích lesa, kde se drží po většinu dne stín.

***

Chystáme se vymáchat si nohy v ledové vodě. Hop. Tvoje bota dopadá do potoka a proud ji unáší dál do lesa. Musíš přeskočit dřevěnou ohradu, stíháš uprchlíka, který si chtěl zahrát na kajakáře či jiného vodáka, Zuzanka tě následuje, asi ji baví ta hra. Nakonec botu dostihneš a vracíš se k můstku.

Od vedlejšího stavení Zajíců, na jejichž pozemek jsi při záchraně obuvi musela vniknout, k nám pomalu přichází stařenka. Pravou rukou se opírá o hůl, levou o hrábě. Přátelsky nás zdraví. Ptáme se jí na Hrabánka. Prý tam jezdí vnuci toho slavného, který tu maloval své obrázky.

„Zachránili to tu,“ říká stará paní. „On už se o chalupu nestaral. Ze začátku měl čtyři koně, množili se jak myši. Když tu končil, pobíhalo jich po loukách šestnáct.“

Všímáš si zajímavých náušnic, které má paní Zajícová na uších. Vypadají jak zuby nějaké zvěře zasazené do zlatých dubových lístků.

„Ty mi dal můj muž,“ prozrazuje stařenka. „Jsou to zuby prvního jelena, kterého zastřelil.“

„Pěkný den,“ loučíme se.

„Hlavně zdraví. A abychom tu ještě pár dní mohli být,“ přeje nám i sobě paní Zajícová. Pokračuje namáhavě dál po cestě, kde se chystá shrabat nějaké popadané větve na cestě. „Musíme se hýbat,“ dodává. „Dokud to jde.“

Za chvíli k nám dochází i starý pan Zajíc. Sotva se belhá o dvou holích. Má otevřený poklopec, ale kdo by v jeho věku a navíc na takové samotě dbal na detaily.

„To je vaše paní, že?“ ukazujeme na stařenku a on přitakává.

„Nechal jste jí udělat moc pěkné náušnice,“ říkáš mu uznale.

„To jsou grandle. Jelení špičáky. Čím je jelen starší, tím jsou tmavší. Mladí jeleni je někdy nemají vůbec. Třicet jelenů mi dali soudruzi,“ dává se do vyprávění stařec. „Přišel jsem za ředitelem lesního závodu a zeptal jsem se: Může obyčejný smrtelník dostat jelena? A on se zeptal tajemníka: Může obyčejný smrtelník dostat jelena? Jelena? Samozřejmě, soudruhu, odpověděl mu. Tak jsem koupil šišku uheráku, přišel jsem za ním a on spráskl ruce: To je mi ještě nestalo, aby mi někdo něco dal. Příští rok ti dám muflona. Ale než rok uplynul, dostal mrtvici. Ležel na zemi, přijela záchranka, podívali se na něj a řekli: Tak tady nemáme už co dělat. Ale sekretářka hned: Ale vždyť je to soudruh Svačina! Tak se do toho dali a oživili ho. Žil pak ještě pět let, ale už toho moc nezastal. Prvního jelena jsem střelil u Rejštejna. Byl to mrzáček.“

Vzpomínky plynou a čas se tu odvíjí samovolně, nic a nikdo ho nepopohání. Stavidla tání jsou uvolněna. Opět sedíme na dřevěném můstku, pokračujeme v jedení jablek a najednou se někam propadlo víčko od krabičky na svačinu. Jen tak proklouzlo mezi prkny. A tak běžíš znovu. Zase přeskakuješ dřevěnou ohradu, teď s jednou nohou bosou. Zuzanka je štěstím bez sebe. I tohoto neposedu se ti podařilo chytit. A pokračujeme dál.

***

Za zády nám přeletěl první žluťásek a lýkovec nad Volšovkou opojně voní. Přivoněla sis. Fialové kvítky ladí s tvými vlasy. A pak stoupáme po louce k Mochovu. Obloha je závratná ve své modři a v čmáranici cirů. Dívám se nahoru, vtom mi zpod nohy vyštěkne zoufalá Zuzanka. Kdo má hlavu v oblacích, nevidí si pod nohy. Louky pod námi jsou podmáčené, stéká po nich voda a stříbrně se v celých pásech třpytí. Silný a vlahý vítr se opírá do korun starých modřínů. Stojí tu jak sochy na Velikonočním ostrově. Dívají se k západu, odkud nejčastěji fouká. Jsou zcuchané, plné jizev a zlomenin. Cítím z nich jistotu, kterou poslouží nejen sami sobě, ale i příchozímu, který se do těchto končin dostal poprvé. Objal bych je, kdyby jejich kmen nebyl tak silný. Od Mochova je vidět až na Boubín. Obdivuju rozličnou modř vzdálených hor a blankytu oblohy.

„Jak vyšisované montérky,“ snažíš se najít přirovnání pro odstín obzoru.

Pokračujeme k Hořejšímu Těšovu. Vítr nám fouká do zad, žene loňské listí, které připomíná houf uličníků: Hurá, hurá! Kdo dřív? U suchého listnatého stromu nás zaujmou chodbičky lýkožrouta.² Jsou na rubu opadané kůry, připomínají tajemné nerozluštěné písmo na dřevěných destičkách či na papyru, který ztmavl a zpráchnivěl. Z vodorovných linek se nahoru i dolů rozbíhají tučnící zápisy krasopisu. Ale i na holém kmenu jsou podobné záznamy. Ať mi někdo povídá, že nenesou žádné poselství. Sezvat sem písmoznalce, třeba by se lidé mohli seznámit s novým myšlenkovým světem.

Scházíme do Hořejšího Těšova. Naproti nám jde žena se dvěma psy. Sotva je udrží, když míjejí Zuzanku. Následuje je psík s velikou hlavou. Nenechá se odehnat, obchází nás, touží očuchat Zuzanku.

„Nech toho!“ domlouvám mu. „Já jsem taky samec, starý pes, ale vyvádím takhle?“

Vítr čechrá vlnky na rybníčku v Těšově. U jedněch vrátek nabízejí domácí vajíčka po čtyřech korunách. Sedáme si na lavičku za hráz. Přichází vysoký muž, vede s sebou malou holčičku s blonďatým copem podobným těm rozvodněným potokům. Posadí holčičku na obří houpačku zavěšenou na horolezeckých lanech na větvi jasanu.

„A pak mě zatočíš?“ ptá se holčička vysokým hláskem.

„No jo.“

„Děkuju.“

{gallery}vimperk/2019/01_leden/miniaturka{/gallery}

Poznámka:

1) Kunsthistorik Jiří Bernard Krtička mi napsal: Myslím, že růže jako symbol Krista u nás není úplně běžná. Obecně růže je pro svou barvu symbolem mučednictví. Připomíná mi to můj milovaný výbor z německé barokní poezie Růže ran (1943), jehož titul je přejat z básně Angela Silesia. Tato metafora asi vděčí za původ Sv. Bernardovi, který vykládal pětici okvětních lístků růže jako symbol pěti ran Kristových. V umění údajně existuje motiv Ukřižování na růžovém keři, sám jsem jej nikdy neviděl.

2) Přes pana Pavla Hubeného se mi ozval znalec kůrovců pan Jiří Procházka: Určitě to je kůrovec, tipuji lýkohub jasanový (Hylesinus fraxini) nebo lýkohub zrnitý (H. crenatus), bez měřítka to nelze s jistotou říci. Matečné chodby do průměru ca 2,5 mm = H. fraxini, matečné chodby ca 3-4 mm v průměru = H. crenatus. Požerky se odlišují i dalšími znaky a druhy mají i jiné nároky na tloušťku kůry ale v zásadě průměr matečných chodeb je nejjednoduší rozlišovací znak. V současnosti jsou oba velmi namnožení díky houbě Chalara fraxinea, která ve velkém kosí jasany. Oba lýkohubi však houbu neroznáší.

Text a foto: Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka 2019:

1. Posed u Modravy