Miniatury: Předjarní povídání

10 března, 2019
07:27

Předjarní povídání

Jaro se nezadržitelně blíží. Před květinářstvím vystřídaly ptačí zob jarní květiny, jsou tu vystavené krokusy a hyacinty. Zabloudila k nim první včela. Na zahrádkách se z hlíny vyhrnuly květy sněženek a talovínu.

Zaplul jsem do obchůdku, kde je útulno, jako by se zastavil čas. Kdybych nevěděl, že jsem neopustil vimperské náměstí, považoval bych to místo za malostranskou cukrárničku z doby Jana Nerudy. Vyrábějí a prodávají se tu hořické trubičky a podává se i čaj nebo káva.

Usadím se ke stolku a vychutnávám pokoj, který do mě vstupuje všemi póry. Výrobce sladkostí pan Kozár sedí na židličce a chvílemi se zdá, že jej přemáhá dřímota. Ale je to jen zdání. Paní Kozárová navíjí ve vedlejší místnosti korpus hořických trubiček.

„Tady máte jeden zmetek zadarmo“, podává mi rozpadávající se trubičku. „Dej mu tam trochu šlehačky“, žádá manžela.

Bavíme se s panem Kozárem o politice. Vypravuje o studentech, kteří přišli k němu do obchodu. Líčil jim, jak Američané bombardovali na konci druhé světové války Prahu či Plzeň, kolik tenkrát bylo mrtvých civilistů a jak přišel generál Patton mezi zbořené plzeňské domy a řekl: Dobrá práce. „Tohle vám asi učitelé neříkají, že?“ opáčil prý a studenti jen koukali.

„Horší, že se včely ztrácejí,“ povzdychne si paní Kozárová.

„Ztrácejí orientaci vlivem mobilních signálů,“ říkám a pro jistotu dodávám: „Možná.“

„I brambory ztrácejí orientaci. Klíčí i v temném a studeném sklepě už od půlky ledna. A nejen u nás,“ pokračuje pan Kozár.

„Je tolik věci, co mě zajímá,“ nadhodí paní. „Víte, jak se zahrabávají šneci pod zem?“

„To nevím,“ vrtím hlavou. „Vy to víte?“

„Dívají se na mě chvíli, jako by si vychutnávali napětí. „Nevíme,“ usmívá se pan Kozár, jako by tou neznalostí odhalil ještě hlubší stupeň tajemství.

„Na jaře se objeví zavíčkovaní,“ navazuje paní.

„Myslel jsem, že ti zavíčkovaní jsou už mrtví,“ namítám. „Že se v ulitách zavřou, aby v klidu a ústraní zemřeli.“

„Kdepak,“ odpovídá pan Kozár. „Vy jste neviděl, jak se šnek odvíčkovává?“

„Neviděl,“ přiznávám zahanbeně.

„Nejhorší je arion,“ odtuší paní Kozárová. „Arion žere vajíčka šneku zahradního a šnek zahradní žere vajíčka arionu. Já mám šnečí nemocnici pod bezinkou. Arion tam přileze a nemocného šneka vyžere. A když nesežene potravu, pozře jiného ariona. Je to kanibal. Nechtěla jsem je zabíjet, ale nakonec jsem si vyrobila zabíjiště, popraviště, vezmu placák, plesk, plesk,“ ukazuje paní Kozárová, jak zabíjí oranžové plže odkudsi ze Španělska. „Ráno je čisto. Vylezou kamarádi, soukmenovci, sežerou tu kaši. Takoví jsou i lidé. Jsou na náhradní díly.“

***

„Jak už taje,“ navazuju na předchozí hovor, když si dávám trubičkové repete. „Volyňka je plná vody. Horám se zdají k jaru nějaké sny, převalují se pod duchnami. Snad nahoře bude tát pomalu, aby se co nejvíce vláhy vsáklo do země.“

„Jsem ráda, že už jsem v důchodu,“ říká paní Kozárová. „Chodím k Brložskému potoku, k brodu, tam, kde jsou balvany jak na Vydře. Jednou jsem tam uklidila břeh, odplevelila ho, sedla jsem si pod jez a řvala jsem ho hučící vody: Pokrop mě yzopem, Pane, a budu čistá. Umyj mě a budu bělejší, než sníh! A tu se ve stínu objevili malí mužíčci kořenoví, jako z mandragory, motýli, všelijací otakárkové, i fenyklový, který se na Šumavě nevyskytuje, ledňáček mi brnknul o rameno. Když jsem se vrátila, muž tady v cukrárně byl naštvaný, v obchodě plno lidí, ale já z toho byla ještě měsíc mimo. Voda všechno ví,“ ztišila paní Kozárová trochu hlas. „Voda je matrika, ona si pamatuje, že jste pokřtěný.“

Text a foto: Roman Szpuk

MINIATURY Romana Szpuka 2019:

1. Posed u Modravy