Budovy, instituce a jeden mýtus
Komplex Transgasu nad horní částí Václavského náměstí v Praze bude téměř jistě zbourán. Určitě se najde spousta lidí, které tahle věta nic neřekne. A pak se najde i pár těch, kteří si uvědomí, že ten zvláštní ocelovo-skleněný brutální kolos, kolem kterého jsme pravidelně jezdili nebo chodili, máme zvláštně zarytý do paměti.
Bitva o to, jestli může být a tedy i bude zbourán, trvala poměrně dlouho. Napřed jsem si myslela, že jde o vtip, ale pak mi došlo, že vlastník budovy i pozemku bude chtít mnohem radši stavět na srovnané ploše, než aby opravoval chátrající komplex ze 70. let. Musel by se mu totiž přizpůsobit.
Kdy jsme se v Čechách zkusili opravdově přizpůsobovat odkazům minulosti? A proč bychom to měli dělat právě prostřednictvím zachování Transgasu, když pochází ze 70. let, z doby tuhé normalizace, kterou nemá (skoro) nikdo rád?
Jan H. Vitvar nabízí ve svém článku v Respektu jasný důvod. Jeho architekti, Václav Aulický, Jiří Eisenreich, Ivo Loos a Jindřich Malátek, se „pokusili se prakticky o nemožné. Vytvořit západně působící high-tech budovu ve východních podmínkách reálného socialismu.“ Povedlo se jim to, jenže o jejich budovu se z různých důvodů po převratu nikdo pořádně nestaral. A taky nikoho až donedávna nenapadlo, že by mohla být památkově chráněna. A tady se dostáváme k jádru určité české (vlastně euroamerické) strnulosti. Jako kdybychom se na úrovni veřejné správy a promýšlení budoucnosti často a kolektivně zasekávali v devadesátých a nultých letech.
Už 20-30 let jedeme rychleji, výš i dál a moc se přitom nerozhlížíme, ani neohlížíme. Náš neoliberální mýtus o stálém růstu je ale tváří tvář čím dál větší příjmové nerovnosti a vyčerpanosti naší planety jednoznačně neudržitelný. Jenže generace dnešních čtyřicátníků, padesátníků a šedesátníků, které devadesátá léta okouzlila, jiný mýtus nemá.
Možná proto se v devadesátých letech do velké míry zasekla i naše veřejná správa. Ve výsledku to znamená, že i dnes mohou být záměry investorů a podnikatelů téměř nedotknutelné a nikdo se neodvažuje postavit se jim jednoznačně do cesty. Čím větší projekt, rozuměj výše investice, je, tím větší úctu si vyslouží. A na tom skončí i Transgas. Na jeho místě má vyrůst něco nového, velkého, lepšího.
Ve střední a východní Evropě je velmi málo zemí, kde si státní a regionální úředníci uvědomují jednoduchou, ale potenciálně velmi nebezpečnou skutečnost: I v našich zemích už je to jako na západě. Peněz a záměrů je víc, než volných ploch ve městech a zastavitelných území ve volné krajině.
Naše legislativní realita, ani naše citlivost vůči okolí s touto skutečností stále ještě v mnoha případech nepočítají a neumí s ní pracovat. Pořád ještě je hodně míst a sfér, kde převládá mentální vzorec diktující, že víc znamená líp.
Přitom existuje velký počet příkladů měst, kde mají stavby z druhé poloviny 20. st. památkovou ochranu, kde se o zahušťování zástavby, její výškové vyrovnanosti a vizuální jednotě nejen mluví, ale kde se jednoduše vyžaduje. Na světě jsou i místa, kde se na celé řeky pohlíží jako na živé bytosti a národní parky a rezervace jsou před lidským vlivem důsledně chráněny.
Není náhoda, že se taková města a země pravidelně umísťují nejvýš v žebříčcích nejlepších míst pro život. A také není samo sebou, že jejich obyvatelé jsou v ochraně svého okolí nejaktivnější, aniž by si je někdo z úředníků nebo politiků troufl urážet nebo je hanil.
A instituce, aby obstály a neselhávaly, jak se to v případě Transgasu (nebo Vodníku) stalo, se potřebují učit a svou činností vytvářet nový příběh. Může to být příběh o technooptimismu, udržitelnosti, obnovitelnosti, o využívání toho, co už máme nebo o důstojném životu pro všechny včetně zvířat. Může být klidně o tom všem. Důležité je, aby odpovídal dění ve světě a my jsme mu tak mohli věřit. Instituce ho tvoří stejně jako jednotlivci. A tak stojí před těžkou otázkou: Leží větší odpovědnost za potenciální zničení krajiny, budovy nebo části města na investorovi a jeho záměru, nebo na instituci, která mu vydala povolení?
Troufám si tvrdit, že na instituci. Ta má totiž moc změnit nejen místo, kde povoluje stavět, přestavovat a bourat. Vydává povolení, která přímo ovlivňují, jakou podobu získají města a krajina, v nichž žijeme. Instituce rozhodují o každé stavbě a tak rozhodují o celkové podobě našeho světa víc, než jednotliví stavitelé. Tím také výrazněji ovlivňují kvalitu našich životů. A od toho, jestli jsou jejich rozhodnutí dobrá nebo špatná, se odvíjí i to, jestli sílí nebo slábne naše důvěra v jejich činnost.
Jan H. Vitvar to vystihuje přesně a mnohem elegantněji: „Paměť je prevít a jizvy ve tváři města se hojí velmi pomalu. A ještě horší je to s hojením ztracené důvěry v ty, kteří mají o tuto tvář pečovat.“
Ale není třeba věšet hlavu. I u nás jsou velmi aktivní, věci znalí lidé a pozoruhodná města, která spojují dnešek s historií. Jinými slovy, vzorů, znalostí a zkušeností je dostatek a grantů na to, jak se nechat inspirovat a doplňovat vědomosti, je taky dost. Jde jen o to chtít se učit a umět rozpoznat, že každá část minulosti – i té osobní – může být promýšlena a následně upozaděna a opuštěna nebo vyzdvihnuta jako to, co je třeba ochránit a zachovat pro budoucnost.
Nejde o to vytvářet skanzeny a muzea. Jde o to smysluplně a promyšleně spojovat minulost s přítomností, krajinu se zástavbou… a tak vytvářet nové, věrohodné příběhy.
Věra Vávra
Odkazy v textu a foto: Jan H. Vitvar,
Respekt: (Nejen) Transgas může jít k zemi
Wikipedia: Global Liveability Ranking
Adam Gebrian, Mall TV, Překvapivé stavby: Mekka současné architektury v Česku
Fotka Transgasu: Milan Jaroš
{jcomments off}
