Každý rok u štědrovečerních vánočních stolů u připraveného talíře čekajícího na kapra se salátem někdo chybí. Čas se jednou nachýlí a i náš knot dohoří. Budiž následujících několik řádků věnováno všem, jež s námi dříve o Vánocích byli a teď na nás koukají z obláčku.
Milý Františku,
ty i já, kluci z Vimperka, veliký patrioti, kterým bolševická padesátá léta surově zlikvidovala nejbližší. Já i ty jsi šel ze Šumavy na univerzitu a stal jsi se doktorem. K zbláznění jsi miloval Šumavu a prolézal skrz naskrz česko-bavorské hranice, skrz močály po pašeráckých stezkách a hledal vůni starých časů, pátral po pozůstatcích zaniklého života podle zbytků rybízových keřů a narcisek. Oba jsme si našli manželku v Sušici a cítil jsi se nejlépe v úplně obyčejném oblečení. Byli jsme domluveni, že si spolu zase zahrajeme na saxíky, na altky, před Vánoci, až se vrátíš od moře . Dřív než Duo Doctoris vyprodá Carnegie Hall. Ano, v Mačkově u lomu u kapličky, kde se má i tvá slza kutálela kdysi dávno, kdy jsme se neznali. Když jsem byl u tebe poprvé a zjistil, že bydlíš pár metrů od pro mne tak osudového místa, přestalo mi z těch všech shod okolností na chvíli tlouct srdce.
Báli jsme se navzájem jeden druhého. Neustále jsem čekal na moment, kdy to jako “bio-eko havlovec“ od tebe schytám. Ale ty jsi to k mému úžasu nikdy neudělal. Bylo fascinující sledovat, jak si vnitřně vážíš pravdomluvnosti, upřímnosti a férovosti. I jak se usmíváš všelijakému řiťolezectví, vlezdoprdelství, pochlebování, slibotechnářství, tlučhubství. Bál jsem se ale i vzhledem k tvému postoji k zdravému životnímu stylu, to co tolik propaguji a čemu bezmezně věřím, přičemž jsem na tebe byl tvrdý a přísný ale málo. Vyhráls.
Postupem času jsme ze sebe odlupovali jednu vrstvu cibule za druhou a po desítkách hodin povídání o Šumavě, vzdělání a vzdělávání, o ženách, muzice, Bohu, Jarmilce, si dovolím tvrdit, že jsi v sobě nosil jedno z největších srdcí, jaké jsem kdy za svůj život poznal. Asi i proto, že jsme spolu nikdy neobchodovali, se mezi námi nevytvořil jed v podobě peněžní provázanosti. I proto jsem mohl poznat tvé velkorysé a veselé srdce, které využilo kdejaké situace k šibalské bejkárničce, jež skončila upřímným úsměvem všech zúčastněných a především ohňostrojem jisker v tvých očích.
Dával jsi na Šumavě práci mnoha lidem, kteří z tebe mívali občas i osypky. Viděl jsem na vlastní oči, že čím více jsi dával, tím více ostatní chtěli a tím více tě ostatní okrádali. Věděl jsi o tom a trápilo tě to. A přesto jsi neustával a dál jsi renovoval vše, co na Šumavě šlo – kostely, křížky, ruiny domů a s tím vším i zlikvidovanou člověčinu. O co víc tě někdo obíral, o to víc jsi si vážil místních řemeslníků, makáčů, dříčů, kteří byli poctiví. Tolika rozličným lidem jsi pomohl. Mnohokrát jsi nabízel pomoc i mně, po čertech jsi neměl rád úvěry a svázanost s bankami, a tak se ti nelíbilo, kolik úvěrů jsem si pořídil já. Vždy jsem ti poděkoval a řekl, že jsou jiní a jiná místa, kde potřebují pomoci. Za ty spousty lidí, o kterých vím, že tvou pomoc využili, ti děkuji.
Poslední vzpomínky na tebe jsou, jako kdyby k nim někdo napsal scénář. Týden před osudovým dnem jsi se u mě náhodně potkal a naposledy viděl s Květou, další nenahraditelnou jedinečnou personou Šumavy. Ten den bez snídaně, oběda a večere a minuty pauzy na oddech jsem ji v osm večer hodně pomohl a po výkonu ji ješte v půl desátý odvezl domů na Kaltenbach. Když jsi den nato naposledy odjížděl z milované Šumavy k moři – věděl jsi, že jsem „polívkovej, a že mám divočejší týden, uvařils jsi vlastnoručně poctivou šumavskou bramboračku a přivezl mi ji večer do práce. Byla výborná. Uměl jsi ji neskutečně. V neděli jsem se tradičně „dával dohromady“ na terase na Bučině a sledujíce ten den skvěle viditelné Alpy a povídal s finsterauáky a přemýšlel nad textem z tvé knihy o“proroctví“ – kdy ti cikánka jako poslední místo života přiřkla moře. Následující středu byl dle tvých přání připraven na web tvůj životopis s dopisem od Jaroslava Seiferta. Druhý den ráno se cikánky proroctví naplnilo a to, co sis sám připravil, dostalo úplně jiný rozměr. Text se doplnil o jednu smutnou větu, vše se přehodilo do minulého času a zveřejnilo jako tvůj nekrolog…
Šumava v tobě měla nenahraditelného člověka výjimečného formátu a při tvém rozloučení se odměnila jedním z nejkrásnějších dnů za poslední dobu. Vyzdobila se do sváteční bílé, vyšperkovala i sebemenší větvičky jíním a byla překrásná, zklidněná, a ač byl mráz, až praštilo, sluníčko hřálo a usmívalo se. Překrásnou řeč ti pronesl farář Honza, kterého jsi měl tak rád. A tolikrát jsme se nasmáli. Mimochodem díky tvým pěnězům v jeho kostele na Klatovsku přes střechu neprotéká a mému příspěvku dovnitř nefouká.
Když jsme spolu před pár lety na popud Květy dělali památník ve tvaru obří knihy bučinskému básníkovi Johannu Peterovi – už tehdy jsem si uvědomoval, že to je jen trénink a i když jednou uděláme mnohem, mnohem více, stále to bude málo…
Budeme pokračovat. Máš moje slovo.
Požehnané Vánoce všem , jak nám „pozemským“, tak Vám, kteří je slavíte o etáž výš.
Marek
{jcomments off}
